Odmítla jsem hlídat vnučku: Teď mě rodina zavrhla
„Mami, prosím tě, já už fakt nevím, co mám dělat. Potřebuju tě. Můžeš dneska pohlídat Aničku?“ slyším v telefonu zoufalý hlas své dcery Lenky. Je pátek odpoledne, venku prší a já sedím v kuchyni s hrnkem čaje, který už dávno vystydl. V hlavě mi hučí. Už několikátý týden se necítím dobře, záda mě bolí, nespím a mám pocit, že na mě všechno padá.
„Leni, já dneska opravdu nemůžu. Bolí mě záda a necítím se dobře,“ odpovídám tiše, ale vím, že v jejím hlase uslyším zklamání. „Ale mami! Já mám dneska noční a Honza je na služebce! Komu ji mám dát? Vždyť ty jsi vždycky říkala, že rodina si má pomáhat!“ Její slova mě bodají do srdce. Vím, že má pravdu. Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládla, která pomáhala všem okolo – dětem, manželovi, sousedům. Ale teď už prostě nemůžu.
„Leni, promiň, ale dneska to opravdu nejde. Zkus třeba zavolat tchýni nebo někoho jiného,“ navrhuji opatrně. „Tchýně je nemocná a ostatní nemůžou! Ty jsi moje máma! Proč mi to děláš?“ křičí Lenka do telefonu a já cítím, jak se mi do očí derou slzy. Položím telefon a chvíli jen sedím v tichu. V hlavě mi běží vzpomínky – jak jsem před lety běhala mezi prací, domácností a dětmi, jak jsem nikdy neřekla ne. Ale teď už prostě nemám sílu.
Za pár hodin mi přijde zpráva od syna Petra: „Mami, co se děje? Proč jsi odmítla Lence pohlídat Aničku? Vždyť víš, jak je na tom.“ Odpovídám mu upřímně: „Petře, necítím se dobře. Potřebuju si odpočinout.“ Odpověď už nepřijde.
Druhý den ráno mi volá manželova sestra Jana. „Prosím tě, co se to u vás děje? Lenka brečí do telefonu, že jsi ji nechala ve štychu! Vždyť jsi vždycky byla ta nejspolehlivější z celé rodiny!“ Slyším v jejím hlase výčitku i překvapení. „Jani, já už prostě nemůžu. Jsem unavená a bolí mě celé tělo,“ vysvětluji jí zoufale. „Ale vždyť jsi v důchodu! Co jiného máš na práci?“ odpovídá bez slitování.
Začínám si připadat jako zrádce vlastní rodiny. Všichni se na mě dívají skrz prsty – i moje snacha Martina mi píše zprávu: „Myslela jsem si, že jste jiná. Vždycky jste byla taková opora.“ Dokonce i sousedka paní Novotná se mě ptá na chodbě: „Co se stalo? Slyšela jsem, že jste odmítla hlídat Aničku. To k vám vůbec nesedí.“
Všude cítím odsouzení a nepochopení. Nikdo se mě nezeptá, jak mi je. Nikdo nechce slyšet o tom, že jsem poslední týdny nespala kvůli bolestem zad, že mám strach z výsledků vyšetření u lékaře, že se bojím stárnutí a samoty. Všichni vidí jen to jedno – že jsem odmítla pohlídat vnučku.
Večer sedím sama v obýváku a koukám na staré fotky – děti malé, manžel ještě živý… Byli jsme šťastní. Všechno jsem zvládala levou zadní. Ale teď? Teď mám pocit, že už nejsem dost dobrá ani pro vlastní rodinu.
Třetí den přijde Lenka osobně. Stojí ve dveřích s uplakanýma očima a v náručí drží Aničku. „Mami, proč jsi to udělala? Já už fakt nemůžu…“ rozpláče se a já ji obejmu. „Leničko, já tě chápu… Ale já už taky nemůžu. Potřebuju si odpočinout. Nechci být na obtíž ani tobě, ani sobě.“
„Ale vždyť jsi moje máma! Já tě potřebuju!“ křičí Lenka zoufale a Anička se rozpláče s ní. Sedíme spolu na gauči a obě brečíme – každá ze svého důvodu.
Od té chvíle se mezi námi něco zlomilo. Lenka mi přestala volat, Petr se mnou nemluví vůbec a Martina mě ignoruje na rodinných oslavách. I vnoučata jsou najednou odtažitá.
Cítím se sama jako nikdy předtím. Přemýšlím o tom pořád dokola – měla jsem to udělat jinak? Měla jsem se přemoci a pohlídat Aničku i přes bolest? Nebo mám právo myslet taky někdy na sebe?
Každý večer usínám s pocitem viny a ráno se budím s obavou z dalšího dne. Připadám si jako špatná matka i babička. Ale zároveň cítím úlevu – poprvé za mnoho let jsem řekla ne.
Možná jsem sobec… nebo jen člověk, který už nemůže dál? Co byste udělali vy na mém místě? Má právo babička říct ne vlastní rodině?