Důvěra zlomena: Příběh o zradě v rodině

„Jak jsi to mohl udělat, Petře?“ křičela jsem do telefonu tak hlasitě, že mě museli slyšet i sousedé přes tenké panelákové zdi. „Ty peníze byly pro tátu! Na jeho léčbu, na pečovatelku, na všechno, co potřebuje! Jak jsi mohl…“ Hlas se mi zlomil a slzy mi stékaly po tvářích.

Bylo to jen pár měsíců zpátky, co jsme s manželem Tomášem prodali náš malý domek v Kladně a staré auto, abychom mohli přispět na péči o našeho těžce nemocného otce. Všichni jsme věděli, že jeho Alzheimer se rychle zhoršuje a potřebuje nepřetržitou péči. Já, Tomáš a naše dvě děti jsme se přestěhovali do menšího bytu v Praze, abychom byli blíž nemocnici a mohli tátovi častěji pomáhat. Petr slíbil, že se postará o finance a bude dohlížet na to, aby měl táta vše potřebné.

Jenže teď jsem stála v kuchyni s mobilem v ruce a v hlavě mi hučelo. Zjistila jsem, že Petr použil většinu peněz na splacení svých dluhů a dokonce si koupil nový notebook a televizi. Táta mezitím ležel v pokoji domova důchodců na kraji města, kde pečovatelky nestíhaly ani roznést obědy včas.

„To není tak, jak si myslíš,“ ozval se Petrův hlas na druhém konci. „Potřeboval jsem to… měl jsem problémy. Ale tátovi jsem platil všechno důležité.“

„Vážně? Tak proč mi dneska volali z domova, že už měsíc neplatíš za jeho pokoj? Že mu hrozí vystěhování? Proč jsi mi lhal?“

Petr mlčel. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku, zoufalství a bezmoci. Vždyť jsme byli rodina! Vždycky jsme si pomáhali. Když nám máma umřela na rakovinu, bylo mi patnáct a Petr byl ten, kdo mě držel nad vodou. Teď jsem měla pocit, že se všechno obrátilo naruby.

Tomáš přišel do kuchyně a položil mi ruku na rameno. „Co budeme dělat?“ zeptal se tiše. Naše děti seděly v obýváku a dělaly si úkoly, netušíc, že jejich život se možná zase změní.

„Musím za tátou,“ řekla jsem rozhodně. „A musím to s Petrem vyřešit. Tohle mu neprojde.“

Cesta do domova důchodců byla dlouhá a tísnivá. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s Petrem stavěli bunkry na zahradě, jak nás táta učil jezdit na kole. Teď seděl shrbený na posteli, oči prázdné, ale když mě uviděl, pousmál se.

„Ahoj, holčičko,“ zašeptal.

Sedla jsem si k němu a držela ho za ruku. „Neboj se, tati. Všechno bude v pořádku.“ Ale sama jsem tomu nevěřila.

Za pár dní jsem svolala rodinnou schůzku. Petr přišel pozdě, tvářil se provinile a vyhýbal se mému pohledu. Tomáš byl napjatý jako struna.

„Petře,“ začala jsem klidněji, než jsem čekala. „Chci slyšet pravdu. Proč jsi to udělal?“

Petr dlouho mlčel. Pak začal vyprávět – o dluzích z podnikání, o tom, jak ho opustila žena a on nevěděl kudy kam. Prý chtěl všechno vrátit, až se mu povede lépe.

„Ale tátovi teď hrozí vystěhování! Co kdybych to nezjistila? Co bys dělal?“

Petr sklopil hlavu. „Já nevím… Chtěl jsem to nějak vyřešit.“

V tu chvíli jsem pocítila nejen vztek, ale i lítost. Vždyť Petr byl můj bratr. Ale zároveň jsem věděla, že mu už nemůžu věřit.

Začala jsem obvolávat známé a hledat pomoc – sociální pracovnice, právníka, dokonce i starostu města. S Tomášem jsme dali dohromady poslední úspory a zaplatili tátovi další měsíc v domově. Děti musely omezit kroužky a já si našla druhou práci na poloviční úvazek.

Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Tomáš mě objal. „Udělala jsi všechno, co šlo.“

Ale já měla pocit selhání – vůči tátovi i dětem. A hlavně vůči sobě samé.

Petr mi později napsal omluvný dopis. Prý chápe, že už mu nevěřím, ale prosí mě o druhou šanci. Nevím, jestli ji někdy budu schopná dát.

Někdy v noci přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ochranou sebe sama? Dá se vůbec ztracená důvěra někdy znovu najít? Co byste udělali vy na mém místě?