Když se kmotři stali nepřáteli: Příběh jedné svatby a dvou rodin

„Tohle je ostuda! Takhle se u nás nikdy nedělalo!“ křičela paní Alena přes celou zahradu, zatímco já stála s talířem v ruce a cítila, jak mi hoří tváře. Byla to naše svatební hostina, měla jsem být šťastná, ale místo toho jsem se cítila jako vetřelec. Honza, můj čerstvý manžel, stál vedle mě a snažil se situaci uklidnit: „Mami, prosím tě, nech toho. Je to naše svatba.“ Ale jeho slova byla jako kapky vody na rozpálený olej.

Všechno začalo tím, že moje maminka, paní Marie, přinesla na hostinu domácí koláče. V naší rodině je to tradice – každá nevěsta přinese něco svého. Jenže u Honzových doma to bylo jinak. Tam všechno organizovala paní Alena a její sestra Jarka. Když viděly koláče na stole, tváře jim ztuhly. „Tohle jsme si nedomluvily,“ procedila Jarka mezi zuby a odtáhla Alenu stranou. Slyšela jsem jen útržky rozhovoru: „Oni si myslí, že jsou lepší…“ „Tohle je neúcta…“

Seděla jsem pak v rohu zahrady a pozorovala, jak se dvě skupiny hostů začínají oddělovat. Moje rodina seděla u jednoho stolu, Honzova u druhého. Smích a radost byly pryč. Místo toho napětí rostlo s každou minutou. Honza si ke mně přisedl a zašeptal: „Neboj se, to se spraví.“ Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché.

Když jsme večer přijeli domů do našeho malého bytu v Nuslích, Honza byl tichý. „Myslíš, že jsme to měli udělat jinak?“ zeptala jsem se opatrně. „Nevím,“ povzdechl si. „Moje máma je prostě… no, ona má ráda věci po svém.“

První týdny po svatbě byly plné drobných šarvátek. Paní Alena mi volala každý den – někdy jen proto, aby mi připomněla, že Honza má rád její bramborový salát jinak než já ho dělám. Jindy mi vyčítala, že jsem moc tichá a že bych měla být víc společenská. „Víš, Haničko,“ říkala mi jednou do telefonu, „u nás v rodině jsme vždycky byli otevření a veselí. Ty jsi taková… no… uzavřená.“

Honza se snažil být prostředníkem, ale čím víc se snažil, tím víc jsem měla pocit, že stojím sama proti celé jeho rodině. Jednou večer jsem mu to řekla: „Mám pocit, že mě tvoje máma nikdy nepřijme.“ Honza mě objal: „To není pravda. Jen si musí zvyknout.“

Jenže časem se situace zhoršovala. Každé rodinné setkání bylo plné napětí. Když jsme přijeli na nedělní oběd do jejich domu v Říčanech, paní Alena mě vítala s úsměvem, ale v očích jí hrála nedůvěra. Jednou při obědě poznamenala: „Honzo, ty jsi nějak pohublý. Haničko, dáváš mu vůbec najíst?“ Všichni se zasmáli, ale mě to bodlo u srdce.

Moje maminka mi radila: „Nedělej si z toho těžkou hlavu. Oni tě časem přijmou.“ Ale já jsem věděla, že to není tak jednoduché. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastní rodině.

Jednoho dne přišla ta největší rána. Bylo to na oslavě Honzových narozenin. Paní Alena přede všemi prohlásila: „Já jsem vždycky chtěla pro Honzu někoho jiného. Někoho, kdo by k nám zapadl.“ V tu chvíli se mi chtělo utéct. Honza se postavil a řekl: „Mami, to stačí!“ Ale škoda už byla napáchána.

Začali jsme se s Honzou hádat i doma. On byl rozpolcený mezi mnou a svou matkou. Já jsem byla unavená z věčných výčitek a pocitu méněcennosti. Jednou v noci jsem mu řekla: „Jestli si mám vybrat mezi tebou a klidem v duši, možná bych měla odejít.“ Honza mlčel dlouho do noci.

Nakonec jsme spolu šli na rodinnou terapii. Bylo těžké slyšet pravdu nahlas – že paní Alena neumí pustit svého syna a že já neumím říct dost nahlas svůj názor. Ale bylo to potřeba.

Dnes je to už rok od naší svatby. S paní Alenou máme stále napjatý vztah, ale učíme se spolu mluvit bez výčitek. Honza stojí při mně víc než kdy dřív. Někdy si říkám – stálo to všechno za to? Nebylo by jednodušší odejít? Ale pak vidím Honzu a vím, že láska někdy znamená bojovat i tam, kde by jiní už dávno vzdali.

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu i přes všechny překážky?