Nejsem jen služka: Můj boj za vlastní sny v české domácnosti

„Jano, kde je moje košile? Zase jsi ji nevyžehlila?“ ozvalo se z ložnice s takovou samozřejmostí, až mě to bodlo u srdce. Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, a v hlavě mi hučelo. Už zase. Každý den stejný scénář. Petr přijde z práce, hodí tašku na zem, ani se nezeptá, jaký jsem měla den. Jen čeká, že všechno bude hotové – večeře na stole, děti vykoupané, prádlo složené. Jako bych byla neviditelná. Jako bych byla jen součást nábytku.

„Košile je ve skříni, Petře. Vyžehlila jsem ji včera večer,“ odpověděla jsem tiše a snažila se skrýt třes v hlase. Věděla jsem, že kdybych zvýšila hlas, začala by hádka. A na to už jsem neměla sílu. Děti seděly u stolu a tiše si kreslily. Všimla jsem si, jak se na mě dcera Anička dívá – její oči byly plné otázek. Co jí mám říct? Že máma je tu od toho, aby sloužila?

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Petr vedle mě klidně oddychoval a já zírala do stropu. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem odkládala své sny. Chtěla jsem být učitelkou češtiny, psát knihy, cestovat. Ale místo toho jsem skončila doma, protože „někdo se musí starat o děti“. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale teď… teď už to nešlo dál.

Ráno jsem se rozhodla. Pošlu přihlášku na dálkové studium pedagogiky. Bylo mi jedno, co si Petr pomyslí. Musím to udělat pro sebe. Když jsem mu to večer oznámila, jeho reakce mě zaskočila.

„Ty chceš studovat? A kdo se postará o domácnost? To jako budeme jíst polotovary? A co děti?“ Jeho hlas byl plný nepochopení a výsměchu.

„Petře, já nejsem jen služka! Taky mám právo na svůj život! Chci být vzorem pro Aničku, nechci, aby si myslela, že žena má jen uklízet a vařit!“ vykřikla jsem zoufale.

Následovalo ticho. Petr se na mě díval, jako bych mu právě oznámila konec světa. „Tohle je tvoje povinnost,“ procedil mezi zuby a odešel do obýváku.

Celý týden jsme spolu skoro nemluvili. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím. Máma mi po telefonu radila: „Janičko, vydrž to kvůli dětem. Každá ženská to tak má.“ Ale já už nechtěla být další tichou obětí.

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná. „Mami, paní učitelka říkala, že můžeme být čím chceme… Ale tatínek říká, že holky mají být doma.“ To byl okamžik zlomu. Objala jsem ji a slíbila jí – i sobě – že to změním.

Začala jsem studovat po večerech, psala seminárky mezi vařením a uspáváním dětí. Petr byl čím dál víc odtažitý. Jednou přišel domů dřív a našel mě s učebnicemi na stole.

„Tohle už přeháníš! Doma je bordel a ty si tady čteš!“ křičel.

„Petře, můžeš mi pomoct! Nejsem tu sama!“ vykřikla jsem zoufale.

„Já chodím do práce! Ty jsi doma!“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen o mně a Petrovi. Je to o celém systému očekávání, který nás svazuje. O tom, že ženy mají být tiché a vděčné za střechu nad hlavou.

Začala jsem mluvit s kamarádkami – zjistila jsem, že nejsem sama. I Lenka z vedlejšího vchodu má pocit, že je doma neviditelná. Svolaly jsme malou skupinku maminek v místní kavárně a začaly si navzájem pomáhat – s hlídáním dětí, s úkoly do školy i s podporou.

Petr byl čím dál víc nervózní z mé proměny. Jednou večer přišel za mnou do kuchyně.

„Jano… já tě nechci ztratit. Ale nerozumím tomu… proč ti nestačí to, co máme?“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po letech řekla nahlas to, co mě tížilo: „Protože chci být šťastná i já. Chci být víc než jen někdo, kdo ti podává ponožky.“

Nevím, jak to dopadne. Možná naše manželství nevydrží tuhle změnu. Ale vím jedno – už nikdy nechci být jen služka ve vlastním domě.

Někdy v noci přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Proč je tak těžké říct si o respekt a prostor pro vlastní sny? Co byste udělali vy na mém místě?