Když maminka nepřichází: Příběh malé Aničky a její nové rodiny

„Mami, kdy už si pro mě přijdeš?“ šeptala jsem do tmy, zatímco jsem tiskla plyšového medvídka k hrudi. Bylo mi osm a ležela jsem na vrzající posteli v dětském domově v Plzni. Každý večer jsem doufala, že se dveře otevřou a v nich se objeví maminka s úsměvem, který mi vždycky slíbil, že všechno bude v pořádku. Ale dveře se otevíraly jen kvůli noční kontrole nebo když někdo z vychovatelů přišel utišit plačící děti.

Jednoho rána, když jsem seděla u snídaně a míchala lžičkou v bledé krupicové kaši, přišla teta Jana a tiše mi položila ruku na rameno. „Aničko, dneska za tebou přijde paní z úřadu. Budeš s ní chvilku mluvit, ano?“ Její hlas byl jemný, ale v očích měla smutek, který jsem neznala. Věděla jsem, že to znamená další rozhovor o tom, proč tu jsem a kde je moje maminka. Nikdy jsem nevěděla, co říct. Pravdu? Že odešla jednoho dne a už se nevrátila? Že mi slíbila čokoládu a místo toho zmizela?

Paní z úřadu se jmenovala Alena Novotná. Měla krátké vlasy a voněla po levanduli. Sedly jsme si spolu do malé kanceláře s obrázky dětí na stěnách. „Aničko, chtěla bych si s tebou popovídat o tom, jak se tu máš,“ začala opatrně. Mlčela jsem a dívala se na své ruce. „Víš, možná by ses mohla podívat na nějaké nové rodiny. Třeba bys našla takovou, kde bys byla šťastná.“

Zamrazilo mě. Znamená to, že už mě maminka nikdy nechce? Že už pro mě nepřijde? „Já chci jenom maminku,“ zašeptala jsem.

„Já vím, zlatíčko,“ pohladila mě po vlasech. „Ale někdy lidé nejsou schopní se o své děti postarat. To není tvoje vina.“

Tahle slova jsem slyšela často, ale nikdy mi nedávala smysl. Jak by to mohla být moje vina? Nebo její?

Dny plynuly pomalu. Každý týden někdo odcházel – někdo našel novou rodinu nebo šel k babičce. Já zůstávala. S každým odchodem jsem cítila větší prázdnotu. Jednou večer jsme s kamarádkou Lenkou seděly na parapetu a dívaly se na hvězdy.

„Myslíš, že tvoje máma někdy přijde?“ zeptala se Lenka.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale kdyby přišla, asi bych jí nejdřív dala facku.“ Obě jsme se rozesmály, ale pak mi slzy stekly po tváři.

Pak přišel den, kdy mě zavolali do ředitelny. Seděla tam paní Novotná a vedle ní manželé – paní Eva a pan Petr Dvořákovi. Usmívali se na mě nervózně.

„Ahoj Aničko,“ řekla paní Eva tiše. „Slyšeli jsme o tobě moc hezké věci.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem kývla a dívala se na jejich ruce – drželi se za ně pod stolem.

Začali jsme se vídat častěji. Jezdili za mnou na návštěvy, nosili mi knížky a čokoládu. Pan Petr mi jednou přinesl stavebnici a stavěli jsme spolu hrad z kostek.

„Víš, Aničko,“ řekla mi jednou paní Eva, když jsme seděly na lavičce v parku, „my bychom byli moc rádi, kdybys s námi jednou bydlela.“

Chtěla jsem říct ano, ale bála jsem se. Co když mě taky opustí? Co když zase zůstanu sama?

První noc u Dvořákových byla zvláštní. Pokoj voněl jinak než v domově – po vanilce a čistých peřinách. Paní Eva mi četla pohádku na dobrou noc a pan Petr mi popřál hezké sny.

Ale ráno přišla úzkost. Seděla jsem u snídaně a nemohla polknout sousto.

„Je ti něco?“ zeptal se pan Petr starostlivě.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Víš, Aničko,“ řekla paní Eva opatrně, „nemusíš se bát nám říct, co tě trápí.“

Chtěla jsem jim věřit, ale v hlavě mi pořád zněl hlas maminky: „Počkám na tebe za rohem.“ Nikdy tam nebyla.

Ve škole to nebylo lehké. Děti si šeptaly: „To je ta z děcáku.“ Některé byly milé – třeba Katka mě pozvala na oslavu narozenin – ale jiné mě odstrkovaly.

Jednou mě spolužák Marek strčil do bláta a smál se: „Aspoň budeš mít důvod brečet!“ Utekla jsem domů a schovala se pod peřinu.

Paní Eva přišla za mnou do pokoje.

„Co se stalo?“ ptala se tiše.

„Nechci tam chodit,“ vzlykala jsem.

Objala mě a nechala mě vyplakat.

Dny ubíhaly a já si pomalu zvykala. Pan Petr mě učil jezdit na kole a paní Eva pekla bábovku podle receptu mojí babičky – tu jsem jí jednou vyprávěla před spaním.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a pan Petr řekl: „Aničko, chtěli bychom tě adoptovat. Ale jen pokud budeš chtít.“

Dlouho jsem mlčela. Pak jsem jen zašeptala: „A co když mě taky opustíte?“

Paní Eva mě pevně objala: „Nikdy tě neopustíme. Slibujeme.“

Bylo to poprvé po letech, kdy jsem tomu slibu chtěla věřit.

Dnes je mi patnáct a píšu tenhle příběh pro všechny děti, které čekají na svou rodinu. Někdy je těžké věřit, že si zasloužíte lásku – ale každý ji potřebuje.

Někdy přemýšlím: Proč někteří rodiče odejdou? A jak dlouho trvá najít odvahu někomu znovu věřit? Co byste poradili dětem jako já?