Když se tchyně nastěhuje: Příběh o tichých konfliktech a ztraceném domově

„Tohle je moje kuchyně, Jano. Vždycky byla.“ Slyšela jsem za zády hlas paní Marie, své tchyně, která právě položila tašku s nákupem na linku. Bylo to poprvé, co to řekla nahlas, ale v jejím postoji jsem to cítila už týdny. Stála jsem tam s utěrkou v ruce a v očích mě pálily slzy. Můj domov, moje útočiště, se během pár dnů změnil v cizí území.

Před pěti lety jsme s Petrem koupili tenhle byt na okraji Prahy. Byli jsme mladí, plní plánů a snů o společném životě. První roky byly krásné – společné snídaně na balkoně, večery u filmu, hádky kvůli maličkostem, které jsme vždycky dokázali proměnit v smích. Pak ale přišel telefonát: „Maminka už to sama nezvládá. Musíme ji vzít k sobě.“

Neřekla jsem ne. Jak bych mohla? Petr byl jedináček a jeho otec zemřel před lety. Marie byla vždycky zdvořilá, i když trochu chladná. Myslela jsem si, že to zvládneme. Ale už první večer bylo jasné, že nic nebude jako dřív.

„Petře, kde mám hrnec na brambory?“ ozvala se Marie z kuchyně.
„Vlevo dole,“ odpověděl Petr automaticky.
„To je zvláštní místo. Vždycky jsem je měla nahoře.“

Stála jsem vedle nich a cítila se neviditelná. Každý den přibývalo drobných poznámek – o tom, jak skládám prádlo, jak vařím polévku, jak vychovávám naši dceru Aničku. Marie byla všude. Ráno už byla v kuchyni dřív než já, připravovala snídani „po svém“ a Anička si rychle zvykla na její buchty a pohádky.

Jednou večer jsem si dovolila říct Petrovi: „Cítím se tu jako host.“
Podíval se na mě unaveně: „Jano, je to jen na chvíli. Maminka potřebuje pomoc.“
„Ale já taky potřebuju tebe! Potřebuju svůj prostor!“
Pokrčil rameny a odešel do ložnice.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila s Aničkou na hřiště i za deště. Když jsem přišla domů, Marie už seděla u stolu s Petrem a povídali si o starých časech. Smáli se vtipům, kterým jsem nerozuměla. Byla jsem tam navíc.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela Marie šeptat Petrovi: „Jana je poslední dobou nějaká podrážděná. Myslíš, že to zvládne?“
Zastavila jsem se ve dveřích a čekala na jeho odpověď.
„Nevím,“ řekl tiše Petr.

V tu chvíli mi došlo, že už nejsem součástí jejich světa. Byla jsem jen někdo, kdo překáží.

Začaly hádky. Kvůli maličkostem – rozlité polévce, zapomenutému nákupu, špatně pověšenému prádlu. Marie byla vždy klidná, její poznámky však bodaly jako jehly.

Jednou večer jsem bouchla dveřmi od ložnice a rozplakala se. Anička přišla za mnou: „Mami, proč jsi smutná?“
Objala jsem ji a poprvé v životě nevěděla, co říct.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem manželství, o tom, jestli mám právo chtít svůj domov zpátky. Petr byl stále víc s matkou než se mnou. Když jsem mu řekla, že už to dál nevydržím, jen mlčel.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odešla s Aničkou k mojí mamince na pár dní. Doufala jsem, že si Petr uvědomí, co se děje. Místo toho mi druhý den přišla zpráva: „Maminka je nemocná. Potřebuju tě tu.“

Vrátila jsem se – kvůli Aničce i Petrovi. Ale něco ve mně umřelo. Už jsem nebyla ta veselá Jana z balkonových snídaní.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla města. Marie spí vedle v pokoji, Petr sleduje televizi. Anička kreslí obrázek rodiny – tři postavy držící se za ruce. Dívám se na ten obrázek a ptám se sama sebe:

Je tohle ještě můj domov? Nebo už navždy zůstanu cizincem ve vlastním životě? Co byste udělali vy na mém místě?