Dovolená, která roztrhla naši rodinu: Příběh o babičce, penězích a nepochopení

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem do telefonu, když mi máma oznámila, že bere na dovolenou k moři jenom Honzíka, syna mé sestry. Moje dcera Anička stála vedle mě a v očích měla slzy. „A proč ne Aničku? Vždyť je to tvoje vnučka stejně jako Honzík!“ Máma na druhém konci linky mlčela. Pak jen suše řekla: „Víš přece, že Honzík to teď nemá lehké. Jeho táta odešel a potřebuje rozptýlení. Anička je v pohodě.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem si myslela, že máma miluje všechny vnoučata stejně. Ale teď? Teď jsem viděla, jak se Anička tiše otáčí a odchází do svého pokoje. Slyšela jsem tlumené vzlyky za zavřenými dveřmi. Bylo mi do breku.

Večer jsme seděli s manželem Petrem u stolu. „Tohle není fér,“ řekl tiše. „Anička si to nezaslouží.“ Přikývla jsem. „Ale co mám dělat? Máma mi dneska napsala, že bych měla na Honzíkovu dovolenou přispět, když je to rodina.“

Petr se zamračil: „A proč bys měla platit za dovolenou, na kterou naše dcera ani nejede?“

Přesně tuhle otázku jsem si kladla i já. Ale když jsem to mámě řekla, spustila lavinu výčitek. „Ty jsi vždycky byla sobecká! Myslíš jen na sebe a na Aničku! Honzík je teď chudák a ty mu ani nedopřeješ trochu radosti! Vždyť je to tvoje krev!“

Celý týden byl doma dusno. Anička byla zamlklá, odmítala jít ven s kamarádkami. Když jsem se jí ptala, co ji trápí, jen pokrčila rameny: „Babička mě nemá ráda.“ To mě bodlo u srdce.

Sestře Lucii jsem volala hned druhý den. „Lucko, proč máma bere jen Honzíka? Víš, jak to Aničku bolí?“ Lucie povzdechla: „Marti, já za to nemůžu. Máma říkala, že Honzík potřebuje změnu prostředí. Já bych byla ráda, kdyby jely obě děti, ale máma rozhodla.“

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Martino, co se děje?“ ptala se mě kolegyně Jana u kávy. „Rodinné trable,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Když přišel den odjezdu na dovolenou, máma poslala fotku Honzíka s kufrem na letišti do rodinné skupiny na WhatsAppu. Pod fotkou stálo: „Můj miláček letí za sluníčkem!“ Anička se rozplakala.

Večer jsem mámě volala znovu. „Mami, víš vůbec, jak moc jsi Aničce ublížila?“ Máma odsekla: „Ty nikdy nepochopíš, jaké to je být babičkou! Dělám to nejlepší pro všechny!“

Začaly jsme se hádat. Slova létala vzduchem jako nože. „Vždycky jsi měla radši Lucii! Nikdy jsi mě nebrala vážně!“ vykřikla jsem v zoufalství. Máma mi položila telefon.

Dny plynuly a napětí v rodině rostlo. Lucie mi přestala psát. Máma se mnou nemluvila vůbec. Táta se snažil situaci uklidnit: „Marti, máma to myslí dobře…“ Ale já už nevěděla, co je dobře a co špatně.

Jednoho večera přišla Anička za mnou do kuchyně. „Mami, proč mě babička nemá ráda?“ Objala jsem ji a slíbila jí, že spolu pojedeme příští rok k moři samy dvě.

Ale v srdci mi zůstala pachuť nespravedlnosti a hořkosti. Proč musí být rodina místem bolesti místo bezpečí? Proč peníze a nepochopení dokážou rozdělit i ty nejbližší?

Možná jsem udělala chybu já. Možná máma. Možná všichni trochu.

Ale řekněte mi – co byste udělali vy? Má smysl bojovat za spravedlnost v rodině, i když to znamená ztratit blízké?