Když se tchyně stane vládkyní manželství: Můj příběh s Vladimírem

„Tohle není tvoje kuchyně, Lucie. Tady rozhoduju já!“ zasyčela paní Stanislava, když jsem v sobotu ráno sáhla po hrnci na svíčkovou. Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak mi rudnou tváře. Vladimír, můj manžel, seděl u stolu a předstíral, že čte noviny. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem v domě, kde jsem vítaná jen na oko.

Vdala jsem se za Vladimíra před dvěma lety. Byl to muž, kterého mi kamarádky záviděly – vysoký, pohledný, s jemným smyslem pro humor. Pracoval jako architekt v Praze a já učila na základní škole v našem malém městě. Když mě požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že začíná nejkrásnější období mého života. Jenže jsem netušila, že do manželství nevstupuji jen s ním, ale i s jeho matkou.

Paní Stanislava byla vdova a Vladimír byl její jediný syn. Od začátku dávala najevo, že její slovo je zákon. Když jsme se rozhodli bydlet v jejím domě – prý jen dočasně, než našetříme na vlastní byt – byla jsem ochotná přistoupit na kompromisy. Jenže kompromisy se brzy změnily v příkazy.

„Lucie, takhle se knedlíky nedělají! To tě doma nic nenaučili?“ ptala se mě jednou při nedělním obědě před celou rodinou. Cítila jsem se jako malá holka. Vladimír mlčel. Vždycky mlčel.

Začala jsem si všímat, že o všem důležitém rozhoduje ona. Kam pojedeme na dovolenou? Stanislava má známé v Mariánských Lázních. Jakou barvu bude mít obývák? Stanislava chce béžovou. Kdy budeme mít děti? Stanislava už má připravenou dětskou postýlku po Vladimírovi.

Snažila jsem se s ní vycházet. Nosila jsem jí květiny, pekla její oblíbené koláče, poslouchala její rady. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc mě odstrkovala. „Ty nikdy nebudeš jako moje sestra Alena,“ říkávala mi často. Alena byla podle ní dokonalá žena – tichá, poslušná, vždy upravená.

Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor mezi Stanislavou a Vladimírem za zavřenými dveřmi.

„Vladimíre, ta tvoje Lucie… ona ti nikdy nedá dítě. Vidíš to sama – dva roky a nic! Možná by sis měl najít někoho jiného.“

Zůstala jsem stát na chodbě jako opařená. Slzy mi tekly po tvářích a srdce mi bušilo až v krku. Já přitom věděla, že problém není ve mně – lékař mi potvrdil, že jsem zdravá. Ale Vladimír nikdy nešel na vyšetření. Vždycky říkal: „To je zbytečné, maminka říká, že u nás v rodině jsou všichni plodní.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem byla podrážděná, doma tichá jako myška. Kamarádky si všimly změny a ptaly se mě, co se děje. Ale já neměla sílu jim to vysvětlovat.

Jednoho dne přišel Vladimír domů dřív než obvykle. Sedla jsem si naproti němu ke stolu a řekla: „Vladimíre, musíme si promluvit.“

Zvedl oči od mobilu a zamračil se: „O čem?“

„O nás dvou… o tvé mamince… o tom dítěti.“

Zamračil se ještě víc: „Maminka to myslí dobře. A dítě… možná bychom měli zajít k lékaři oba.“

„Já už tam byla,“ řekla jsem tiše.

Zamrkal překvapeně: „A proč jsi mi to neřekla?“

„Protože jsi nikdy neposlouchal.“

V tu chvíli vešla do kuchyně Stanislava s výrazem vítězky: „Tak co? Už jste se rozhodli? Nebo mám zavolat Aleně, aby ti ukázala, jak se starat o muže?“

Vladimír vstal a odešel z místnosti. Zůstala jsem tam sama s jeho matkou.

„Vy nikdy nebudete patřit do naší rodiny,“ řekla mi tiše.

Ten večer jsem poprvé přemýšlela o rozvodu. Ale milovala jsem Vladimíra – nebo aspoň toho muže, kterým byl dřív.

Další týdny byly jako zlý sen. Stanislava rozšířila po rodině zprávu, že nemohu mít děti. Teta Jarmila mi přestala volat, sestřenice Petra se mi vyhýbala na ulici. Ve škole si kolegyně šeptaly za mými zády.

Jednou večer přišel Vladimír domů opilý.

„Maminka říká… že bych měl být s někým jiným,“ zamumlal.

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se.

Mlčel.

Druhý den ráno jsem si sbalila kufr a odešla k rodičům. Máma mě objala a řekla: „Lucinko, někdy je lepší být sama než nešťastná.“

Tři týdny nato mi přišel dopis od Vladimíra: „Odpusť mi. Nevěděl jsem, jak tě mám bránit před maminkou. Jsem zbabělec.“

Nevím, jestli mu někdy odpustím. Ale vím jedno – pravda by měla mít v manželství vždycky místo.

Někdy si kladu otázku: Je možné milovat někoho, kdo nikdy nedokáže stát za vámi? A kolik bolesti je člověk ochoten snést kvůli lásce?