Odkaz, který mi zlomil srdce: Všechno odkázal jí, já zůstala s prázdnýma rukama

„To není možné… to prostě nemůže být pravda!“ křičela jsem do ticha naší obývacího pokoje, zatímco mi v ruce třásla notářská obálka. Všechno kolem mě se rozmazávalo slzami a já měla pocit, že se dusím. Včera jsem ještě věřila, že mám všechno – domov, rodinu, jistotu. Dnes jsem měla v ruce papír, který mi vzal úplně všechno.

„Martino, prosím tě, uklidni se…“ šeptala mi má sestra Jana a snažila se mě obejmout. Odstrčila jsem ji. „Jak se mám uklidnit? Všechno, co jsme s Petrem za třicet let vybudovali – dům v Říčanech, chalupa na Šumavě, dokonce i jeho starý Favorit – všechno odkázal nějaké Haně Novotné! Kdo to vůbec je?!“

Jana jen pokrčila rameny a sklopila oči. „To nevím… možná nějaká dávná kamarádka? Nebo kolegyně z práce?“

Zoufale jsem se rozhlížela po místnosti. Každý kousek nábytku, každá fotografie na stěně byla důkazem našeho společného života. A teď? Teď jsem byla cizincem ve vlastním domě. Petr byl mrtvý už tři týdny. Jeho smrt přišla náhle – infarkt při cestě do práce. Ani jsme se nerozloučili. A teď mi ještě po sobě nechal tohle.

Znovu jsem si přečetla poslední řádky oporuky: „Veškerý svůj majetek odkazuji Haně Novotné, narozené 12. 3. 1975.“ To jméno mi nic neříkalo. Nikdy o ní nemluvil. Nikdy jsem ji neviděla na žádné rodinné oslavě, nikdy mi ji nepředstavil.

„Musím ji najít,“ rozhodla jsem se nahlas. Jana mě chytila za ruku: „Martino, možná bys to měla nechat být. Třeba měl Petr svoje důvody…“

„Jaké důvody?!“ vybuchla jsem. „Třicet let jsme byli spolu! V dobrém i zlém! Vždycky říkal, že rodina je pro něj všechno! A teď tohle?!“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem nad každým detailem našeho manželství. Byly chvíle, kdy byl Petr tajemný? Chodil domů pozdě? Měl nějaké tajnosti? Vzpomněla jsem si na pár telefonátů, které rychle ukončil, když jsem vešla do místnosti. Ale nikdy mě nenapadlo, že by měl milenku… nebo snad dítě?

Druhý den ráno jsem seděla u počítače a zadávala jméno Hana Novotná do vyhledávače. Bylo jich spoustu – lékařka z Motola, učitelka z Benešova, účetní z Prahy 4… Ale jedna mě zaujala: Hana Novotná, ročník 1975, bytem v Modřanech. Našla jsem její profil na Facebooku – fotka s dvěma dětmi a psem na zahradě rodinného domu.

Srdce mi bušilo až v krku. Napsala jsem jí zprávu: „Dobrý den, paní Novotná. Jmenuji se Martina Dvořáková a byla jsem manželkou Petra Dvořáka. Ráda bych si s Vámi promluvila.“

Odpověď přišla za hodinu: „Dobrý den, paní Dvořáková. Rozumím Vám. Můžeme se sejít?“

Domluvily jsme si schůzku v kavárně na Smíchově. Seděla tam už když jsem přišla – štíhlá žena s tmavými vlasy a smutnýma očima. Když mě uviděla, vstala a podala mi ruku.

„Děkuji, že jste přišla,“ řekla tiše.

„Kdo jste?“ vyhrkla jsem bez pozdravu.

Hana sklopila oči: „Já… já jsem byla Petrova přítelkyně posledních deset let.“

Zamrazilo mě. „Přítelkyně? Co to znamená?“

„Měli jsme spolu vztah,“ přiznala Hana a v očích se jí zaleskly slzy. „Vím, že to není omluvitelné… ale Petr byl pro mě vším. Pomohl mi v nejtěžších chvílích života – když mi zemřel manžel, když jsem přišla o práci…“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Co naše děti? Naše rodina?“

Hana mlčela. „Nikdy vás nechtěl opustit,“ řekla nakonec tiše. „Říkal, že vás má rád… ale že se mnou je šťastný jinak.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět pod nohama. „A proč vám odkázal všechno?“

Hana pokrčila rameny: „Nevím… možná chtěl zajistit mě a děti…“

„Vaše děti jsou jeho?“ zeptala jsem se s hrůzou.

Hana zavrtěla hlavou: „Ne… jsou po mém prvním manželovi.“

Seděla jsem tam dlouhé minuty a snažila se pochopit smysl toho všeho. V hlavě mi vířily otázky – byla jsem slepá? Hloupá? Nebo jen příliš důvěřivá?

Když jsem přišla domů, čekaly mě další rány. Moje dcera Lucie stála v předsíni s kufrem v ruce.

„Mami… já už to tady nevydržím,“ řekla plačtivě. „Pořád jen brečíš nebo křičíš… Já musím pryč.“

„Lucie, prosím tě…“ snažila jsem se ji zastavit.

„Nech mě být!“ vykřikla a zabouchla za sebou dveře.

Zůstala jsem sama v prázdném domě plném vzpomínek a bolesti. Telefon neustále zvonil – právníci, notář, sousedé s dotazy a soustrastmi… Nikdo ale neviděl tu prázdnotu uvnitř mě.

Začala jsem chodit k psycholožce. První týdny jsem jen mlčela a plakala. Postupně jsem začala mluvit – o Petrovi, o Haně, o sobě… O tom, jak člověk může žít vedle někoho třicet let a přesto ho nikdy doopravdy nepoznat.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Martino, musíš jít dál. Kvůli sobě i kvůli Lucii.“

Ale jak mám jít dál? Jak mám znovu věřit lidem? Jak mám žít s tím vědomím, že všechno, čemu jsem věřila, byla lež?

Dnes už je to rok od Petrovy smrti a od chvíle, kdy jsem otevřela tu osudnou obálku. Dům už není můj – musela jsem ho opustit. Lucie se ke mně pomalu vrací a já se učím žít jinak – bez iluzí a bez jistot.

Někdy večer sedím u okna malého bytu na Jižním Městě a ptám se sama sebe: Má vůbec smysl věřit lidem? Nebo je lepší chránit si srdce před další zradou?