Nezvala jsem mámu na svatbu: Pravda, která bolí

„Ivo, tohle přece nemyslíš vážně!“ křičela na mě sestra Lucie přes celý obývák, zatímco táta stál v rohu a mlčky svíral hrnek s kávou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na tisíc kousků. Všichni čekali, že couvnu, že zase udělám to, co se ode mě očekává. Ale já už nemohla. Už ne.

Moje jméno je Iva Novotná a tohle je příběh o tom, jak jsem se rozhodla nepozvat svou matku na vlastní svatbu. Pro někoho možná nepochopitelné, pro mě však jediné možné řešení. Vyrůstala jsem mezi dvěma domovy – v paneláku na Jižním Městě u mámy a v malém domku u tátovy nové ženy v Říčanech. Nikde jsem nebyla doma. Máma mi nikdy nezapomněla připomenout, že kvůli mně musela zůstat s tátou déle, než chtěla. Táta se zase snažil být spravedlivý, ale jeho nová žena Jana mě nikdy nepřijala jako vlastní.

Pamatuju si, jak jsem jako malá seděla na schodech před bytem a čekala, až si mě někdo vyzvedne. Někdy nepřišel nikdo. Máma měla směnu v nemocnici, táta byl na služebce a Jana… Jana mi nikdy nezapomněla říct, že „nejsem její problém“. Vždycky jsem se snažila být nenápadná, abych nikomu nepřekážela. A když jsem dospěla, naučila jsem se nečekat nic od nikoho.

Když mě Petr požádal o ruku, byla jsem šťastná. Poprvé v životě jsem měla pocit, že někam patřím. Petr měl velkou rodinu z Moravy, kde se všichni objímali a smáli nahlas. Jeho máma mi hned začala říkat „Ivanko“ a plánovala svatbu jako by byla její vlastní dcera. Bylo to krásné a děsivé zároveň. Když jsme začali sestavovat seznam hostů, Petr se zeptal: „A co tvoje máma? Chceš ji posadit vedle táty nebo radši zvlášť?“

V tu chvíli mi došlo, že nechci, aby tam byla vůbec. Nechtěla jsem slyšet její ironické poznámky o tom, jak je všechno špatně zorganizované. Nechtěla jsem cítit její chladný pohled na sebe i na Petra. Nechtěla jsem další den svého života prožít ve stínu jejího zklamání.

„Nechci ji tam,“ řekla jsem tiše. Petr se zarazil: „Jsi si jistá? Nebude ti to líto?“

„Nebude,“ zalhala jsem.

Když to zjistila Lucie, moje mladší sestra, přišla za mnou domů a začala křičet: „Jak můžeš? Je to tvoje máma! Víš vůbec, co jí to udělá?“ Táta jen mlčel a díval se do země. Věděla jsem, že ho to bolí. Ale nikdy mě nedokázal ochránit před mámou ani před Janou. Vždycky byl ten, kdo ustupoval.

Dny před svatbou byly peklo. Máma mi volala každý den a nechávala mi vzkazy: „Ivo, doufám, že si uvědomuješ, co děláš.“ Jednou přišla i do práce a udělala scénu před kolegy: „Tohle ti nikdy neodpustím!“ Bylo mi trapně a zároveň jsem cítila úlevu – aspoň už nemusím nic předstírat.

Svatba byla nádherná. Slunce svítilo, Petrova rodina zpívala moravské písničky a já poprvé zažila pocit opravdového štěstí. Ale když jsme večer seděli s Petrem na lavičce před sálem a dívali se na hvězdy, přiznala jsem mu: „Možná jsem udělala chybu.“

Petr mě objal: „Udělala jsi to pro sebe. To je poprvé v životě, viď?“ Přikývla jsem a rozplakala se.

Po svatbě mi Lucie přestala volat. Táta mi napsal dlouhý e-mail o tom, jak je rodina důležitá a jak bych měla odpouštět. Máma mi poslala dopis plný výčitek a slz. Četla jsem ho několikrát a pokaždé mě bodlo u srdce.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila říct nahlas všechno to, co mě bolelo – jak jsem se cítila nechtěná, jak mě máma trestala tichým opovržením a jak jsem se vždycky bála udělat něco špatně. Psycholožka mi řekla: „Někdy musíme chránit sami sebe i před těmi nejbližšími.“

Jednou večer mi přišla SMS od Lucie: „Myslím na tebe. Možná tě jednou pochopím.“ Rozplakala jsem se znovu.

Dnes je to rok od svatby. S mámou jsme si zatím nepromluvily. Táta občas zavolá a ptá se na vnoučata – i když žádné ještě nemáme. S Petrem jsme šťastní, ale někdy mě přepadne smutek a pocit viny.

Ptám se sama sebe: Byla jsem sobecká? Nebo jsem konečně udělala něco pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?