Smutek v paneláku: Příběh Jany Novotné

„Zase jde sama,“ slyším za zády, když zavírám dveře od bytu. Paní Dvořáková z druhého patra se sklání ke své kamarádce a šeptá si něco do ucha. Vím přesně, o čem mluví. O mně. O Janě Novotné, která po dvaceti letech manželství zůstala sama v třípokojovém bytě na Jižním Městě. O té, kterou opustil manžel kvůli mladší kolegyni z práce a dcera už s ní skoro nemluví.

Výtah je zase rozbitý. Stoupám po schodech a v hlavě mi hučí. Včera jsem slyšela, jak sousedé diskutují o tom, že „taková ženská by měla být ráda, že má vůbec kde bydlet“. Když jsem otevřela dveře do bytu, čekalo mě ticho. Dcera Klára seděla u stolu, sluchátka v uších, oči upřené do telefonu. „Ahoj,“ řekla jsem tiše. Ani nezvedla hlavu.

„Kláro, můžeme si promluvit?“ zkusila jsem to znovu. „Nemám čas,“ odpověděla stroze. „Musím dělat úkoly.“ Vím, že lže. Vím, že si píše s kamarádkami a možná i s tátou, který se odstěhoval do bytu na Vinohradech a žije tam nový život s Monikou. S tou Monikou, která byla vždycky tak milá, když jsme se potkávaly na firemních večírcích.

Noc byla dlouhá. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, kde se stala chyba. Byla jsem špatná manželka? Špatná matka? Nebo je chyba v něm? Všichni říkají, že za rozvod můžou oba. Ale já mám pocit, že jsem jenom selhala.

Ráno mě probudil zvonek. Pošťák přinesl dopis od advokáta. Rozvodové papíry. Srdce mi bušilo až v krku. Podepsala jsem je? Ne. Jen jsem je položila na stůl a dívala se na ně jako na cizí věc.

V práci v kanceláři na poště jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Petr se mě ptal: „Jano, jsi v pořádku?“ Jen jsem pokrčila rameny. „To přejde,“ řekl a pohladil mě po ruce. Ten dotek byl tak nečekaný, až mě zamrazilo.

Odpoledne jsem šla nakoupit do Alberta. U regálu s pečivem jsem potkala paní Dvořákovou. „Tak co, Janičko, jak to zvládáš?“ zeptala se s falešným soucitem v hlase. „Děkuju za optání,“ odpověděla jsem stroze a rychle odešla.

Doma jsem si sedla ke stolu a rozplakala se. Klára přišla do kuchyně a chvíli mě mlčky pozorovala. „Mami…“ začala nejistě. „Co bude teď?“

„Nevím,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Ale nějak to zvládneme.“

Večer mi volala máma z Brna. „Janičko, přijď domů na víkend. Potřebuješ si odpočinout.“ Ale já už nejsem ta holka z Brna. Jsem žena, která musí najít nový smysl života v paneláku plném cizích lidí.

Další dny byly jako přes kopírák. Práce, nákupy, ticho doma, pohledy sousedů. Jednou večer jsem zaslechla Kláru plakat ve svém pokoji. Sedla jsem si k ní na postel a objala ji. Poprvé po dlouhé době mě nechala.

„Mami, proč nás táta opustil?“ zeptala se mezi vzlyky.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale není to tvoje vina.“

Začaly jsme spolu chodit na procházky do Hostivařského lesoparku. Povídaly jsme si o škole, o jejích kamarádkách i o tom, co ji trápí. Pomalu jsme k sobě zase nacházely cestu.

Jednoho dne mi Petr z práce navrhl: „Nechceš jít na kafe?“ Váhala jsem, ale nakonec souhlasila. Povídali jsme si dlouho o všem možném – o dětech, o životě po rozvodu, o snech i strachu ze samoty.

Začala jsem chodit na jógu do komunitního centra v našem sídlišti. Poznala jsem nové lidi – paní Martu, která ovdověla před pěti lety, i mladou maminku Lenku, která vychovává syna sama. Najednou jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo bojuje s osamělostí.

Jednou večer mi Klára řekla: „Mami, mám tě ráda.“ Bylo to poprvé od rozvodu, co mi to řekla nahlas.

Život není pohádka a stále jsou dny, kdy mám pocit, že se všechno hroutí. Ale už vím, že změna je možná – i když bolí a trvá dlouho.

Někdy si ale kladu otázku: Je tohle opravdu nový začátek? Nebo jen iluze štěstí? Co myslíte vy?