Když se naše mámy spřátelily: Den, kdy se všechno změnilo

„To snad nemyslíte vážně!“ ozvalo se od stolu tak hlasitě, že se na nás otočila půlka kavárny. Mamka měla v očích slzy a Markova máma, paní Novotná, sevřela hrnek s kávou tak pevně, až to zapraskalo. Seděli jsme s Markem naproti nim, ruce pod stolem propletené, a já cítila, jak se mi potí dlaně.

„Mami, vždyť jsme dospělí. Chceme se vzít. A ano, rychle. Žádné velké oslavy, žádné zbytečné průtahy,“ snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi třásl.

Markova máma se nadechla a spustila: „A co rodina? Co sousedé? Co řeknou lidi? Takhle narychlo? To je přece ostuda! A proč tak spěcháte? Nejsi snad těhotná?“

„Nejsem těhotná!“ vyhrkla jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Marek mě stiskl silněji.

Moje máma se rozplakala. „Já jsem si vždycky představovala, že tvoje svatba bude krásná, že tě povedu k oltáři… A teď? Ani šaty nemáš vybrané! Ani dort! Ani oznámení!“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsme udělali chybu. Neměli jsme jim to říkat takhle. Měli jsme počkat. Ale bylo pozdě.

Markův otec mlčel a upřeně hleděl do svého piva. Můj táta si nervózně pohrával s klíči od auta. Ale naše mámy… ty dvě ženy, které se do té doby sotva pozdravily na chodbě paneláku, najednou našly společného nepřítele – nás.

Začalo to nenápadně. Druhý den mi máma volala: „Jdu s paní Novotnou na kávu. Musíme to probrat.“

„Co probrat?“

„No přece tu vaši svatbu! Nemůžete si dělat, co chcete! To je rodinná věc!“

A tak to šlo dál. Každý den nové telefonáty, nové nápady, nové výčitky. Mámy začaly plánovat svatbu za nás. Dort z cukrárny U Kapucínů, obřad na radnici na Dominikánském náměstí, hostina v restauraci U Tří kohoutů. Dokonce i barvu ubrousků řešily bez nás.

Jednou večer jsme s Markem seděli u mě v pokoji a on řekl: „Já už to nevydržím. To není naše svatba. To je jejich projekt.“

„Já vím,“ šeptla jsem a rozbrečela se.

Začali jsme se hádat i my dva. O to, jestli máme ustoupit nebo bojovat za své rozhodnutí. O to, jestli je lepší mít klid v rodině nebo si stát za svým.

Jednou jsem přišla domů a slyšela mámu, jak do telefonu říká: „Ano, paní Novotná, já myslím taky, že by bylo lepší tu jejich svatbu odložit. Oni jsou ještě mladí…“

Vtrhla jsem do kuchyně: „Mami! To snad nemyslíš vážně! To je náš život!“

Máma se na mě podívala s očima plnýma slz: „Já tě nechci ztratit…“

A tehdy jsem pochopila – nejde o svatbu. Jde o strach. O strach z toho, že už nejsem dítě, že mám svůj život a svoje rozhodnutí.

Marek měl doma podobné scény. Jeho máma mu vyčítala, že ji nebere vážně, že ji nepotřebuje. Že když byl malý, vždycky jí všechno říkal.

Jednou jsme se s Markem rozhodli utéct na víkend do Jeseníků. Jen my dva, bez telefonů a bez rodičů. V lese mezi stromy jsme si konečně mohli vydechnout.

„Víš co?“ řekl Marek a chytil mě za ruku. „Uděláme to po svém. Klidně jen my dva a svědci.“

Souhlasila jsem. Byla jsem rozhodnutá.

Když jsme to oznámili doma, nastal výbuch. Mámy plakaly, tátové mlčeli. Ale tentokrát jsme byli pevní.

Svatbu jsme měli malou. Jen my dva, svědci a oddávající na radnici v Králově Poli. Po obřadu jsme šli na zmrzlinu do Lužánek.

Naše mámy spolu už tolik nemluví. Ale já věřím, že časem pochopí.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Proč je tak těžké nechat děti jít svou cestou? A kolik z nás si tímhle musí projít? Co byste udělali vy na mém místě?