Když jsem chtěla, aby mi manžel platil za výchovu naší dcery: Příběh o neviditelné práci a rodinné krizi

„Jano, co jsi dneska vlastně dělala?“ ozvalo se z kuchyně, kde si Petr právě naléval pivo. Ta otázka mě bodla do srdce. Bylo devět večer, naše tříletá dcera Anička konečně usnula po hodinovém uspávání, v obýváku se kupily hračky a já měla pocit, že jsem dneska neudělala nic jiného než běhala mezi plotnou, pračkou a dětským pokojem.

„Co jsem dělala? Celý den jsem se starala o Aničku, vařila, prala, uklízela…“ vyhrkla jsem podrážděně. Petr jen pokrčil rameny a zapnul televizi. V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. Byla jsem unavená, podrážděná a hlavně – cítila jsem se naprosto neviditelná.

Sedla jsem si na gauč vedle něj a chvíli mlčela. Pak jsem se zhluboka nadechla: „Petře, myslíš si, že tohle není práce? Že když nejsem v kanceláři jako ty, tak nic nedělám?“

Petr se na mě podíval s překvapením. „To jsem neřekl. Jen… prostě… vždyť jsi doma.“

Ta slova mě dorazila. V hlavě mi běžely všechny ty dny, kdy jsem neměla čas ani na sprchu, kdy jsem jedla studenou polévku ve stoje, protože Anička zrovna něco potřebovala. Vzpomněla jsem si na kamarádky, které už dávno nastoupily zpět do práce a jejich muži jim prý doma pomáhají. U nás to ale bylo jinak – Petr pracoval dlouho do večera a doma očekával klid a teplou večeři.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi zněla jediná myšlenka: Proč mám pocit, že moje práce nic neznamená? Proč si Petr myslí, že být doma s dítětem je odpočinek?

Druhý den ráno jsem se rozhodla. Když Petr odcházel do práce, zastavila jsem ho ve dveřích: „Petře, chci s tebou večer mluvit. Opravdu mluvit.“

Celý den jsem přemýšlela, jak mu to říct. Nakonec jsem si sedla k počítači a spočítala si, kolik by stála chůva na plný úvazek, úklidová firma a catering. Číslo mě samotnou šokovalo.

Večer jsme seděli u stolu a já mu podala papír s výpočtem. „Víš, kolik bys musel platit, kdybych tohle všechno nedělala já?“

Petr si papír vzal a chvíli mlčky četl. Pak se zamračil: „To myslíš vážně? Chceš po mně peníze za to, že se staráš o vlastní dítě?“

„Nejde o peníze,“ odpověděla jsem tiše. „Jde o to, že mám pocit, že moje práce nikoho nezajímá. Že ji bereš jako samozřejmost.“

Rozpoutala se hádka. Petr nechápal, proč bych měla dostávat zaplaceno za něco, co je přece ‚normální‘. Já mu vysvětlovala, jak moc mě to vyčerpává a jak málo uznání za to dostávám. Nakonec jsme oba plakali – každý z jiného důvodu.

Další dny byly napjaté. Petr se mi vyhýbal a já byla ještě unavenější než dřív. Moje máma mi po telefonu řekla: „Janičko, my jsme to taky zvládly bez řečí.“ Ale já už nemohla dál předstírat, že je všechno v pořádku.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív a našel mě v kuchyni s hlavou v dlaních. Anička zrovna rozlila kakao po podlaze a já už neměla sílu ani křičet.

Petr si ke mně sedl a poprvé za dlouhou dobu mě objal. „Promiň,“ zašeptal. „Já fakt nevěděl, jak moc tě to ničí.“

Začali jsme spolu víc mluvit. Petr mi slíbil, že bude doma víc pomáhat – a opravdu začal vařit večeře a brát Aničku ven o víkendech. Já jsem si konečně dovolila říct si o pomoc – třeba i babičce nebo kamarádce.

Ale pořád ve mně zůstává hořkost. Proč musí žena bojovat o uznání za něco tak samozřejmého? Proč je péče o dítě v Česku pořád považovaná za ‚odpočinek‘?

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na spící Aničku. Miluju ji víc než cokoli na světě – ale zároveň bych chtěla být víc než jen ‚máma na mateřské‘.

Co myslíte vy? Je péče o dítě práce? A proč je tak těžké si o uznání říct?