Když vás nevidí: Příběh jedné neviditelnosti v české hospodě

„To je všechno, pane?“ zeptal se číšník a ani se na mě nepodíval. Seděla jsem naproti Tomášovi v naší oblíbené hospodě U Tří zvonků, kde jsme byli už tolikrát. Tentokrát ale bylo něco jinak. Číšník, mladý kluk s rozcuchanými vlasy a výrazem, že by radši byl někde jinde, se celou dobu obracel jen na Tomáše. Když jsem si objednávala já, sotva zvedl oči od bloku. Když jsem chtěla další pivo, musela jsem mávat rukou, ale i tak se ptal Tomáše: „Ještě něco pro slečnu?“

Tomáš si toho všiml, ale jen se rozpačitě usmál a pokrčil rameny. „Jo, ještě jedno pivo pro Veroniku,“ řekl a já cítila, jak mi v hrudi narůstá vztek. Proč mě nevidí? Proč se mnou nemluví přímo? Nejsem snad dost důležitá? V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem byla přehlížená – ve škole, v práci, dokonce i doma u rodičů. Ale tady, v místě, kde jsem se vždycky cítila dobře, mě to zasáhlo nejvíc.

„To je fakt divný,“ řekla jsem Tomášovi tiše, když číšník odešel. „Jako bych byla vzduch.“

Tomáš se na mě podíval s lítostí v očích. „Možná má blbej den. Nebo je prostě blbej.“

Ale já věděla, že to není jen o jednom dni nebo jednom číšníkovi. Bylo to o tom, jak se ženy často cítí v české společnosti – jako by jejich slovo mělo menší váhu, jako by byly jen doplňkem svých partnerů. Vzpomněla jsem si na rozhovory s mámou, která mi vždycky říkala: „Musíš být silná, Veroniko. Nikdo ti nic nedá zadarmo.“

Večer pokračoval ve stejném duchu. Když jsme dojedli svíčkovou a dopili poslední pivo, číšník přinesl účet a položil ho před Tomáše. Ani pohledem nezavadil o mě. Tomáš vytáhl peněženku a já mu položila ruku na zápěstí.

„Nech to na mně,“ řekla jsem rozhodně.

Tomáš mi podal účet a já vytáhla dvě stovky navíc jako dýško. Chtěla jsem tím něco dokázat – sobě i tomu číšníkovi. Možná to byla hloupost, možná slabost. Ale nechtěla jsem odejít s pocitem křivdy.

Když jsme odcházeli, číšník se usmál – poprvé za celý večer – a podíval se na Tomáše: „Díky moc, pane.“

Zastavila jsem se ve dveřích a otočila se zpátky. „Nashledanou,“ řekla jsem nahlas.

Číšník jen kývl hlavou a už se věnoval dalším hostům.

Venku jsme šli mlčky až k tramvaji. V hlavě mi vířily myšlenky a cítila jsem slzy na krajíčku. Tomáš mě objal kolem ramen.

„Mrzí mě to,“ řekl tiše.

„To není tvoje vina,“ odpověděla jsem. „Ale víš co? Už mě to unavuje. Pořád dokola dokazovat, že mám právo být slyšet.“

Doma jsem si sedla ke stolu a přemýšlela o svém dětství v malém městě u Plzně. Táta byl vždycky ten, kdo rozhodoval o všem – co budeme jíst, kam pojedeme na dovolenou, jaké budu mít známky. Máma byla tichá voda, která všechno tiše snášela. Já jsem si vždycky říkala, že budu jiná. Že budu slyšet.

Ale realita byla jiná. V práci mi šéf často skákal do řeči a kolegové brali moje nápady jako samozřejmost – dokud je nepřevzal někdo jiný. V rodině mě bratr přerušoval u stolu a máma jen pokrčila rameny: „To víš, chlapi.“

Ten večer v hospodě byl jen další kapkou v moři neviditelnosti.

Druhý den ráno jsem seděla u kávy a přemýšlela, jestli má cenu bojovat dál. Jestli má cenu být slušná a laskavá, když svět kolem vás přehlíží. Zavolala mi máma.

„Jak bylo včera?“ ptala se.

„Nic moc,“ odpověděla jsem upřímně. „Zase mě nikdo neviděl.“

Chvíli bylo ticho.

„Víš, Veroniko,“ řekla nakonec máma tiše, „já tě vidím.“

A to bylo poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem měla pocit, že nejsem sama.

Od té doby si dávám pozor na to, abych viděla lidi kolem sebe – nejen ty hlasité a sebevědomé, ale i ty tiché a nenápadné. Protože každý z nás chce být slyšen a viděn.

A tak se ptám: Kolikrát jste vy sami přehlédli někoho vedle sebe? A kolikrát jste byli vy tím neviditelným? Je čas to změnit?