„Vzalas mi syna!“: Příběh matky, dcery a vnuka mezi láskou a výčitkami

„Jak jsi mohla? Jak jsi mi mohla vzít mého syna?“ křičela na mě Klára, když stála uprostřed naší kuchyně, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Všechno, co jsem pro ni a pro malého Tomáška udělala, se v jediném okamžiku obrátilo proti mně.

Byl to právě Tomášek, kdo stál za jejími zády, schovaný napůl za dveřmi, s výrazem zmatení a strachu. Bylo mu tehdy osm let a já ho vychovávala od jeho dvou let. Klára odešla do Prahy za prací, za snem o lepším životě, jak mi tehdy tvrdila. „Mami, jen na pár měsíců,“ slibovala mi tenkrát, když mi v dešti podávala spícího Tomáška zabaleného v dece. „Musím to zkusit. Pro něj. Pro nás.“

Měsíce se změnily v roky. Klára volala čím dál méně. Nejprve každý týden, pak jednou za měsíc, nakonec jen na Vánoce a narozeniny. Tomášek si na ni pamatoval jen matně – jako na krásnou paní s dlouhými vlasy, která voněla po parfému a slibovala, že se brzy vrátí.

Já jsem mezitím žila obyčejný život v našem malém městě u Plzně. Pracovala jsem v knihovně, starala se o dům a hlavně o Tomáška. Byla jsem pro něj vším – babičkou, mámou i tátou v jednom. Každý večer jsem mu četla pohádky, ráno ho vodila do školky a později do školy. Když měl horečku, seděla jsem u jeho postele celou noc. Když poprvé spadl z kola, běžela jsem k němu rychleji než kdokoliv jiný.

Lidé ve městě si šuškali. Někteří mě litovali, jiní odsuzovali Kláru. „Jak může nechat dítě u babičky?“ ptali se v obchodě nebo na hřišti. Já je neposlouchala. Věřila jsem, že Klára ví, co dělá. Že se jednou vrátí a všechno bude jako dřív.

Ale když se po šesti letech opravdu objevila ve dveřích, nebyla to ta dcera, kterou jsem znala. Byla unavená, nervózní a plná výčitek. „Mami,“ začala hned po přivítání, „proč jsi mi nikdy neřekla, že Tomášek už mě skoro nezná? Proč jsi ho vedla k tomu, aby ti říkal mami?“

Zůstala jsem stát jako opařená. „Nikdy jsem ho k tomu nevedla,“ bránila jsem se tiše. „On sám… byl ještě malý…“

Klára mě nenechala domluvit. „Všichni tady si myslí, že jsi jeho matka! Všude slyším jen: ‚Tomášek a jeho maminka!‘ Nikdo už neví, že jsem jeho skutečná máma!“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila vztek. „A čí je to vina?“ vyjela jsem na ni. „Kdo ho tu nechal? Kdo se neozýval celé roky? Já jsem dělala jen to nejlepší pro něj! Miluju ho jako vlastního syna!“

Tomášek stál mezi námi a díval se z jedné na druhou. Nakonec se rozplakal a utekl do svého pokoje.

Následující týdny byly peklem. Klára se snažila navázat s Tomáškem vztah, ale on byl odtažitý a zmatený. Nevěděl, jestli má být šťastný nebo naštvaný. Já jsem byla rozpolcená – chtěla jsem jim pomoci najít k sobě cestu, ale zároveň jsem cítila bolest z toho, že bych měla přijít o dítě, které jsem vychovala.

Jednoho večera jsme seděly s Klárou u kuchyňského stolu. Mlčely jsme dlouho, až nakonec promluvila ona: „Víš… já ti vlastně závidím. Že jsi byla u všech jeho prvních kroků, prvních slov… Já jsem to všechno propásla.“

Podívala jsem se na ni a poprvé viděla tu malou holčičku, kterou jsem kdysi držela v náručí. „Kláro,“ řekla jsem tiše, „já bych ti to všechno vrátila, kdybych mohla. Ale čas už nevrátíme.“

Rozplakala se a já ji objala. Poprvé po letech jsme byly zase matka a dcera.

Ale rány zůstaly. Tomášek potřeboval čas – stejně jako my dvě.

Dnes je mu patnáct let. Má dvě mámy – jednu biologickou a jednu náhradní. S Klárou máme vztah lepší než kdy dřív, ale jizvy zůstaly.

Někdy si večer sednu do prázdného pokoje a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Byla jsem sobecká nebo obětavá? A hlavně – může vůbec někdo opravdu nahradit matku?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné odpustit i ta nejbolestivější slova?