Za každou korunu – příběh dětství v sevření úspor

„Ne, Lucie, nové boty letos nebudou. Ty po Aničce jsou skoro jako nové.“ Maminčin hlas byl pevný, nekompromisní. Stála u kuchyňské linky, v ruce držela účtenku a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Bylo mi devět let a znovu jsem měla obout ošoupané tenisky po sestřenici, které už dávno neseděly ani barvou, ani velikostí.

„Ale mami, bolí mě z nich nohy…“ zkusila jsem šeptem, ale ona jen mávla rukou. „To přejde. Musíme šetřit, Lucko. Jednou mi za to poděkuješ.“

V tu chvíli jsem jí to nevěřila. Vlastně jsem jí to nevěřila nikdy. Každý den byl stejný: levné těstoviny s kečupem, staré oblečení, žádné školní výlety, protože „to jsou vyhozené peníze“. Když jsem viděla spolužačky s novými batohy nebo když si na školní jídelně kupovaly zákusek, cítila jsem se jako někdo z jiného světa. Jako bych byla neviditelná.

Táta odešel, když mi bylo pět. Prý už nemohl snášet maminčinu posedlost spořením. „Život není jen o penězích,“ slyšela jsem ho jednou křičet za zavřenými dveřmi ložnice. Pak bouchly dveře a už se nikdy nevrátil. Máma se od té doby změnila. Její úsměv zmizel a místo něj přišla tabulka výdajů na lednici a nekonečné počítání každé koruny.

Jednou jsem přišla domů a našla mámu sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Mami?“ zeptala jsem se opatrně. Zvedla ke mně oči plné slz. „Lucko, musíme ještě víc šetřit. Přišla mi upomínka za elektřinu.“

Byla jsem malá, ale už tehdy jsem pochopila, že peníze jsou u nás doma něco jako bůh – všechno se jim podřizovalo. I já.

Ve škole jsem byla tichá, stranila jsem se kolektivu. Když se holky smály, že mám zase svetr po někom jiném, předstírala jsem, že mě to nezajímá. Ale večer pod peřinou jsem brečela do polštáře a přála si být někým jiným.

Jednoho dne jsme měli ve třídě besedu o budoucnosti. Paní učitelka se ptala: „Co byste chtěli dělat, až budete velcí?“ Holky říkaly doktorky, právničky, někdo chtěl být herečka. Já jsem mlčela. Věděla jsem, že na žádnou vysokou školu nikdy nepůjdu – máma by na to nikdy nenašetřila.

Když mi bylo patnáct, dostala jsem první brigádu v místní pekárně. Byla jsem pyšná – konečně budu mít svoje peníze! První výplatu jsem si schovala do šuplíku a těšila se, že si koupím něco hezkého na sebe. Ale máma přišla do pokoje a našla obálku.

„Lucko! Proč jsi mi to neřekla? Ty peníze musíš dát do rodinného rozpočtu!“ Její hlas byl ostrý jako nůž.

„Ale mami, to jsou moje peníze! Chci si koupit nové džíny…“

„Ne! Teď nejsou peníze na hlouposti! Musíme platit účty!“

Ten večer jsme se pohádaly tak, jak nikdy předtím. Křičela jsem na ni, že mi ničí život, že chci být normální holka a ne věčný spořílek bez radosti. Máma brečela a říkala, že to dělá pro mě.

Od té doby mezi námi vyrostla zeď. Doma jsme spolu skoro nemluvily. Já chodila na brigády a tajně si schovávala drobné úspory pod matraci. Za první větší výplatu jsem si koupila nové boty – poprvé v životě úplně svoje.

Když mi bylo osmnáct, odešla jsem z domu na internát do Brna. Máma mi psala dlouhé dopisy o tom, jak je těžké platit nájem sama a jak jí chybím. Ale já cítila hlavně úlevu – konečně můžu žít podle sebe.

Jenže stín dětství mě pronásledoval dál. Když jsem si měla koupit něco dražšího – třeba nový telefon nebo zimní bundu – vždycky mě přepadl pocit viny. Slyšela jsem v hlavě maminčin hlas: „To je zbytečné! Musíš šetřit!“

Jednou za mnou přijela máma na návštěvu. Seděly jsme spolu v kavárně a ona si objednala jen vodu z kohoutku. „Lucko, ty jsi tady šťastná?“ zeptala se tiše.

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jí řekla pravdu: „Mami, nejsem šťastná z toho, co bylo doma. Chtěla bych mít vzpomínky na dětství plné smíchu a radosti, ne jen na strach z každé utracené koruny.“

Mlčela dlouho. Pak jen řekla: „Já… já jsem nevěděla, že tě to tolik bolí.“

Dnes je mi dvacet sedm a mám vlastní rodinu. Snažím se najít rovnováhu mezi rozumným hospodařením a tím, aby moje děti mohly být dětmi – aby mohly jezdit na výlety, mít nové věci a hlavně cítit radost ze života.

Občas se ale přistihnu, že počítám každou korunu stejně jako máma kdysi. A pak se zastavím a ptám se sama sebe: Stálo to všechno za to? Je bezpečí opravdu důležitější než dětství plné lásky a bezstarostnosti?

Co myslíte vy? Dá se najít rovnováha mezi finanční jistotou a šťastným dětstvím? Nebo je vždycky něco za něco?