Mezi nadějí a nepochopením: Jak jsem se snažil pomoci své dceři a jejímu muži

„Jano, proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkl jsem, když jsem v kuchyni držel v ruce její složenky a upomínky. Stála tam, oči sklopené, ruce sevřené v pěst. „Tati, bála jsem se… Nechtěla jsem vás zatěžovat.“

Bylo úterý večer a v našem bytě na Žižkově panovalo napětí, jaké jsem nezažil od doby, kdy mi zemřel otec. Moje žena Eva seděla u stolu, mlčky míchala čaj a snažila se neplakat. Petr, Janin muž, se opíral o futro dveří a tvářil se vzdorovitě. Všichni jsme věděli, že je zle.

Jana byla vždycky ta silná. Vystudovala pedagogiku na Karlovce, našla si práci na základce v Modřanech a s Petrem si pořídili malý byt na hypotéku. Jenže pak přišel covid, škola zavřela, Petr přišel o práci v autodílně a všechno se začalo sypat. Nejprve šetřili na jídle, pak přestali platit internet a nakonec už nezvládali ani splátky hypotéky.

Když jsem to zjistil, měl jsem chuť je oba obejmout i seřvat zároveň. „Proč jste nám nic neřekli?“ ptala se Eva tiše. Jana jen pokrčila rameny. „Chtěli jsme to zvládnout sami.“

Rozhodli jsme se s Evou, že jim pomůžeme. Vzali jsme si menší úvěr, abychom jim mohli poslat peníze na nejhorší dluhy. Doufal jsem, že to bude stačit. Ale místo vděku přišla první hádka.

„Tati, já nechci, abyste kvůli nám měli dluhy,“ rozčilovala se Jana. „Tohle není fér!“

„Ale co jsme měli dělat? Nechat vás přijít o byt?“ vyjel jsem na ni.

Petr mlčel. Později mi Eva řekla, že má pocit, že ho to všechno ponižuje. „On je zvyklý být ten, kdo se stará,“ šeptala mi večer v posteli. „Teď má pocit, že selhal.“

Začali jsme jim posílat peníze každý měsíc. Ale napětí mezi námi rostlo. Petr se mi začal vyhýbat. Když jsme přišli na návštěvu, byl odtažitý a mluvil jen o počasí nebo fotbale. Jana byla nervózní, často podrážděná.

Jednou večer mi volala: „Tati, Petr už to nezvládá. Má pocit, že jsme vám na obtíž.“

„Ale vždyť jste naše děti! To je přece normální…“

„Možná pro tebe,“ vzlykla Jana. „Ale on to tak necítí.“

Začal jsem pochybovat, jestli jsme udělali správně. Eva mě uklidňovala: „Musíme jim dát čas. Třeba to časem přijmou.“

Jenže místo toho přišla další rána. Jednoho dne mi Jana oznámila: „Tati, už nám neposílejte peníze. Petr to nechce.“

Byl jsem v šoku. „Ale jak to zvládnete?“

„Nějak to půjde,“ řekla tvrdohlavě.

S Evou jsme byli zoufalí. Chtěli jsme jim pomoct, ale naše pomoc je jen víc rozdělovala.

Začaly hádky i mezi mnou a Evou. „Možná jsme je měli nechat být,“ říkala mi jednou v noci. „Možná jsme jim tím jen ublížili.“

„A co když přijdou o byt? Co když skončí na ulici?“

„Musíme věřit, že to zvládnou,“ šeptala Eva.

Uplynulo několik měsíců. S Janou jsme si volali méně často. Petr mi nebral telefon vůbec.

Jednoho dne mi Jana napsala zprávu: „Tati, děkuju za všechno. Zvládli jsme to – Petr má novou práci a já učím na půl úvazku. Bylo to těžké, ale zvládli jsme to sami.“

Seděl jsem dlouho s mobilem v ruce a nevěděl, jestli mám plakat nebo se radovat.

Večer jsem seděl s Evou na balkoně a díval se na světla Prahy.

„Možná jsme museli projít tím vším,“ řekla tiše Eva.

Přemýšlel jsem o tom všem – o bolesti, hádkách i tichu mezi námi a dětmi.

A pak jsem si položil otázku: Kde je ta hranice mezi pomocí a tím, kdy už zasahujeme příliš? Umíme opravdu pustit své děti a věřit jim – i když máme strach?

Co byste udělali vy na mém místě?