Když láska a ambice narážejí: Příběh Jany a Petra
„Tak si to konečně vyber, Jano! Buď budeš pořád v té práci, nebo budeš doma s námi. Já už to takhle dál nedám!“ Petrův hlas se rozléhal kuchyní, zatímco jsem se snažila uklidnit třesoucí se ruce. V ruce jsem svírala hrnek s kávou, který se mi málem vysmekl. Naše dcera Anička seděla u stolu a tiše koukala do talíře, jako by chtěla zmizet.
V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždycky jsem si myslela, že láska a rodina jsou základem všeho, ale zároveň jsem tolik let bojovala za to, abych mohla dělat práci, kterou miluju. Práce v advokátní kanceláři mě naplňovala, byla jsem na ni hrdá. Ale Petr měl pocit, že ho i Aničku zanedbávám. „Všichni v práci tě obdivují, ale doma tě skoro nevidíme,“ vyčetl mi už poněkolikáté.
Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Petrem začínali. Byli jsme mladí, plní snů. On chtěl rodinu, já chtěla všechno – rodinu i kariéru. Tehdy mi sliboval, že mě bude podporovat. Jenže realita byla jiná. Když jsem dostala nabídku stát se partnerkou v kanceláři, byl to pro mě vrchol. Ale doma začalo být dusno.
„Mami, půjdeš dneska na besídku?“ zeptala se Anička tichým hlasem. Věděla jsem, že už je to potřetí tento měsíc, co jsem jí musela slíbit, že přijdu – a pak jsem nedorazila. „Půjdu, slibuju,“ odpověděla jsem a doufala, že tentokrát to vyjde.
Petr mě pozoroval s výrazem, ve kterém se mísila láska s vyčerpáním. „Jano, já tě miluju. Ale mám pocit, že už nejsme rodina. Jen spolubydlící.“
Ten večer jsme spolu nemluvili. Seděla jsem v ložnici a přemýšlela nad tím, kde se to všechno pokazilo. V hlavě mi zněla slova mé matky: „Ženská má být doma s dětmi.“ Ale já jsem nikdy nechtěla být jen „ta doma“. Chtěla jsem být vzorem pro Aničku – ukázat jí, že může být čímkoli.
Další den v práci mi kolegyně Lenka položila ruku na rameno: „Jano, jsi v pohodě? Vypadáš unaveně.“ Povzdechla jsem si: „Doma je to těžké. Petr chce, abych zpomalila.“ Lenka se usmála smutně: „Znám to. Můj bývalý mi říkal to samé.“
Večer jsem přišla domů později než obvykle. Petr seděl u televize a ani se na mě nepodíval. Anička už spala. V kuchyni ležel lístek: „Zítra jdeme s Aničkou k babičce. Potřebujeme si odpočinout.“
V tu chvíli jsem pocítila paniku. Co když je ztrácím? Co když moje ambice zničí všechno, co jsme budovali?
Další dny byly jako zlý sen. Petr byl odtažitý, Anička smutná. V práci jsem dělala chyby – poprvé v životě jsem nebyla schopná se soustředit.
Jednoho večera jsem našla odvahu a sedla si k Petrovi: „Musíme si promluvit.“
„O čem? O tom, jak jsi zase nestihla večeři? Nebo o tom, jak jsi zapomněla na Aniččinu besídku?“ Jeho slova bodala jako nůž.
„Petře, já tě miluju. Miluju i Aničku. Ale nechci se vzdát sebe samé. Nechci být jen manželka a máma.“
„A co já? Co my dva? Já tě potřebuju! Anička tě potřebuje! Proč ti nestačí být doma?“
Rozplakala jsem se: „Protože bych umřela uvnitř! Já potřebuju i něco svého…“
Následující týdny byly plné hádek a ticha. Petr odešel na pár dní k rodičům. Já zůstala sama v bytě plném vzpomínek a výčitek.
Jednoho rána mi volala maminka: „Jano, co se děje? Petr tu byl s Aničkou…“ V jejím hlase byla výčitka i starost.
„Mami, já nevím… Bojím se, že přijdu o všechno.“
„Musíš si vybrat, co je pro tebe nejdůležitější,“ řekla tiše.
Ale jak si mám vybrat mezi láskou k rodině a láskou k sobě?
Po týdnu se Petr vrátil domů. Sedli jsme si ke stolu – poprvé po dlouhé době jako partneři.
„Jano,“ začal opatrně, „já tě nechci ztratit. Ale nemůžeme takhle dál.“
„Já vím…“ odpověděla jsem tiše.
Dohodli jsme se na kompromisu – zkrátím úvazek v práci a víc času budu trávit doma. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Měla jsem pocit, že ztrácím kus sebe.
Ale postupně jsme se zase začali smát. S Aničkou jsme chodily na hřiště, s Petrem jsme si povídali dlouho do noci.
Přesto ve mně zůstává otázka: Musí žena vždycky něco obětovat? Je možné být dobrou mámou i úspěšnou ženou zároveň?
Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo chtít od života víc než jednu roli?