Naše malá rodina pod jednou střechou: Když tchyně překročí hranice

„Tohle dítě je určitě hladové, Lucie. Vždyť už zase pláče! Proč ji nenakojíš?“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Stála jsem v obýváku, v náručí malou Elišku, která se kroutila a fňukala, a snažila jsem se nevnímat další z mnoha rad své tchyně Mileny. Bylo to už třetí ráno, co u nás bydlela – původně jen na pár dní, než si zvykneme na nový režim s miminkem. Jenže dny se protahovaly a já měla pocit, že se dusím.

Pavel, můj muž, seděl u stolu s hlavou v dlaních. „Mami, Lucie to zvládá dobře. Nech ji trochu dýchat,“ zkusil opatrně, ale Milena jen mávla rukou. „Já jsem vychovala tři děti, Pavle. Vím, co dělám. Dnešní maminky si myslí, že všechno vědí nejlíp, ale dítě potřebuje řád!“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Eliška byla moje první dítě a já měla strach z každé chyby. Každý její pláč jsem vnímala jako selhání. A teď ještě Milena – její neustálé poznámky o tom, jak jsem nešikovná, jak špatně kojím, jak málo uklízím…

Večer jsem seděla v koupelně na zemi a tiše brečela. Slyšela jsem, jak Milena v kuchyni myje nádobí a brblá něco o tom, že „za nás by tohle nebylo“. Pavel za mnou přišel a objal mě. „Promiň, lásko. Já nevím, jak jí říct, aby nás nechala být.“

„Já už to nevydržím,“ šeptla jsem. „Mám pocit, že mi bere Elišku z rukou. Že nejsem dost dobrá máma.“

Pavel mě pohladil po vlasech. „Jsi ta nejlepší máma. Jen… ona to myslí dobře. Ale asi si neuvědomuje, že nám tím ubližuje.“

Dny plynuly a napětí v bytě houstlo. Milena vstávala dřív než my a už v šest ráno vařila silnou kávu a hlasitě telefonovala s kamarádkami: „No jo, Lucinka je hodná holka, ale s miminkem je úplně ztracená…“ Když jsem šla do koupelny, našla jsem tam její věci – krémy, natáčky, dokonce i její župan visel vedle mého.

Jednoho dne jsem přišla do obýváku a viděla Milenu, jak drží Elišku v náručí a zpívá jí starou ukolébavku. Bylo to hezké – ale když jsem chtěla dceru nakojit, odmítla mi ji podat: „Ještě chvilku, Lucie! Teď konečně usnula.“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Mileno, prosím vás, dejte mi Elišku. Jsem její máma!“

Milena se na mě podívala překvapeně – možná poprvé viděla slzy i vztek v mých očích. „Já ti jen chci pomoct…“

„Ale já tu pomoc nechci! Chci být s Eliškou sama. Chci si ji užít po svém!“

Pavel stál mezi námi a nevěděl, co říct. Nakonec vzal Elišku a podal mi ji. „Mami… možná bys mohla na pár dní domů. Potřebujeme si zvyknout na sebe.“

Milena uraženě odešla do svého pokoje a celý večer s námi nemluvila. Já měla výčitky svědomí – vždyť to myslí dobře! Ale zároveň jsem cítila úlevu.

Druhý den ráno sbalila věci a odešla bez rozloučení. Bylo mi smutno – ale zároveň jsem poprvé za dlouhou dobu mohla s Eliškou ležet v posteli a jen tak ji hladit po vláskách.

Za pár dní přišla SMS: „Omlouvám se, Lucie. Nechtěla jsem vám zasahovat do života. Kdybys něco potřebovala…“

Odpověděla jsem: „Děkuju za všechno. Opravdu si toho vážím. Ale teď potřebujeme být chvíli sami.“

Od té doby jsme si s Pavlem nastavili jasná pravidla pro návštěvy i pomoc od rodiny. S Milenou jsme si časem všechno vyříkaly – ale trvalo to dlouho.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct vlastní rodině NE? A proč máme pocit viny, když chráníme své vlastní štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?