Mezi dvěma ohni: Když srdce musí volit

„Davide, tohle nemůžeš myslet vážně!“ křičela na mě moje tchyně Jana, zatímco v kuchyni bouchala hrncem o stůl. „On je jejich děda! Má právo je vidět!“

Stál jsem u okna našeho panelákového bytu na Jižním Městě a díval se na šedou oblohu. V hlavě mi hučelo. Všechno se ve mně svíralo. Moje žena Lenka byla mrtvá teprve tři týdny. Pořád jsem cítil její parfém na polštáři, slyšel její smích v dětském pokoji, kde si hrála s našimi dvojčaty – Terezkou a Matějem. A teď jsem měl rozhodnout něco, co by mi nikdy nepřipadalo možné.

„Jano, já vím, že to bolí,“ řekl jsem tiše, „ale já nemůžu dovolit, aby je vídal. Vím, co udělal Lence. Vím to od ní.“

Jana se rozplakala. „To byla minulost! On se změnil! Nikdy by jim neublížil! Prosím tě, Davide, vždyť jsou to jeho jediná vnoučata.“

Zavřel jsem oči. V hlavě mi běžely vzpomínky na Lenkino přiznání. Byli jsme tehdy spolu na chalupě v Orlických horách, děti spaly a ona seděla na verandě s dekou přes ramena. „Davide,“ zašeptala tehdy, „já ti musím něco říct…“ A pak mi vyprávěla o tom, co jí její otec dělal, když byla malá. Jak ji nutil mlčet, jak jí vyhrožoval. Jak ji nikdo neposlouchal.

Nikdy jsem na ten večer nezapomněl. Nikdy jsem nezapomněl na její slzy a na to, jak se mi svěřila s největší bolestí svého života. Přísahal jsem si tehdy, že naše děti nikdy nic podobného nezažijí.

Teď tu stála Jana a prosila mě o slitování pro člověka, který zničil dětství její dcery.

„Jano,“ řekl jsem znovu, „já ho k nim nepustím. Nechci riskovat. Nechci…“ Hlas se mi zlomil.

Dveře do kuchyně se otevřely a dovnitř nakoukla Terezka. „Tati, proč babička pláče?“

Sevřelo se mi srdce. „To nic, zlatíčko. Jen jsme si povídali.“

Jana odešla domů a já zůstal s dětmi sám. Večer jsem je uložil do postýlek a seděl v obýváku s hlavou v dlaních. Telefon vibroval – zpráva od švagra Petra: „Davide, tohle přeháníš. Táta není monstrum.“

Všichni mě odsuzovali. Sousedi šeptali na chodbě, že jsem krutý. Moje vlastní matka mi řekla: „Davide, děti potřebují rodinu.“ Ale nikdo z nich neznal pravdu. Nikdo neslyšel Lenkino přiznání.

Začal jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Novotná byla jediná, kdo mě vyslechl bez předsudků. „Davide,“ řekla mi jednou, „vy jste teď jediný ochránce svých dětí. Vaše rozhodnutí je těžké, ale správné.“

Jenže tlak okolí sílil. Jana podala žádost k soudu o styk dědečka s vnoučaty. Přišlo předvolání. Soudní síň na Pankráci byla studená a neosobní. Děda František tam seděl v obleku a díval se na mě s očima plnýma slz.

„Davide,“ řekl mi po jednání na chodbě, „já vím, že jsi mě nikdy neměl rád. Ale tohle… tohle je moc.“

Chtěl jsem mu říct všechno – vykřičet mu do tváře, co udělal své dceři. Ale věděl jsem, že by to znamenalo roztrhnout rodinu ještě víc. Lenka si přála mlčet – nechtěla, aby to někdo věděl.

Soud rozhodl v můj prospěch – pro nedostatek důkazů o vhodnosti styku s dětmi byl kontakt omezen na dopisy pod mým dohledem.

Doma jsem seděl u stolu a díval se na fotografie Lenky s dětmi. Terezka přišla a objala mě kolem krku. „Tati, kdy přijde děda Franta?“

Polkl jsem slzy. „Nevím, zlatíčko.“

Noci byly dlouhé a plné výčitek svědomí. Přemýšlel jsem, jestli jsem udělal správnou věc. Jestli jsem ochránce nebo tyran. Jestli jednou děti pochopí, proč jsem jim vzal dědu.

Jednoho dne přišla Jana znovu – tentokrát klidnější. „Davide,“ řekla tiše, „já už chápu, proč jsi to udělal. Promiň mi ty výčitky.“

Objali jsme se a oba plakali.

Život šel dál – pomalu a bolestivě. Dvojčata rostla a ptala se čím dál častěji na maminku i dědu Frantu. Vždycky jsem jim odpovídal pravdivě – že maminka byla statečná a že děda je daleko.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělal bych to znovu? Mám právo rozhodovat o jejich vztazích? Nebo bych měl mlčet jako tolik jiných?

Co byste udělali vy? Je možné ochránit děti před minulostí – nebo je tím zároveň připravujeme o kus rodiny?