Když vás vlastní dcera označí za viníka: Vyznání jedné matky

„Ty jsi mi zničila život! Kdybys nebyla taková, všechno by bylo jinak!“ Luciin křik se rozléhá malým bytem v paneláku na Proseku. Stojím u kuchyňské linky, ruce se mi třesou, v očích mě pálí slzy. Je mi dvaapadesát a mám pocit, že jsem selhala ve všem, co jsem kdy dělala.

„Lucie, prosím tě, co to říkáš? Já jsem se ti snažila dát všechno, co jsem mohla…“ šeptám, ale ona mě nenechá domluvit.

„Všechno? To je vtip! Nikdy jsi tu nebyla! Pořád jsi jen makala, abys měla na nájem a na jídlo. Ale já jsem byla sama! Nikdy jsi mě neposlouchala, nikdy jsi se nezeptala, jak mi je!“

Zůstávám stát jako opařená. V hlavě mi běží vzpomínky na všechny ty roky – jak jsem po rozvodu s Petrem zůstala sama s dvouletým dítětem. Petr odešel za tou svou Janou a já musela zvládnout dvě práce: ráno v pekárně, odpoledne uklízet kanceláře. Vracela jsem se domů unavená, ale Lucii jsem vždycky objala, uvařila jí večeři, četla pohádky. Myslela jsem si, že to stačí.

Ale teď tu stojím před svou dospělou dcerou a slyším jen výčitky. „Kdyby ses aspoň jednou zajímala o to, co chci já! Ale ne, všechno bylo podle tebe! Musela jsem chodit na gympl, protože jsi chtěla mít chytrou dceru. Musela jsem hrát na klavír, protože jsi si to přála ty! Nikdy jsi se mě nezeptala, co chci já!“

Cítím, jak mi srdce tluče až v krku. „Lucie… já jsem jen chtěla, abys měla lepší život než já. Aby ses nemusela dřít jako já…“

„A co když bych radši byla šťastná než úspěšná?!“ křičí Lucie a práská dveřmi svého pokoje.

Sedám si ke stolu a hlava mi padá do dlaní. Vzpomínám na všechny ty večery, kdy jsem seděla u stolu s účty a počítala každou korunu. Na to, jak jsem Lucii kupovala nové boty místo sebe. Jak jsem jí platila letní tábory, aby nebyla sama doma. Jak jsem jí šila šaty na maturitní ples, protože na nové nebylo.

Ale taky si vzpomínám na to ticho mezi námi. Na to, jak jsem byla často unavená a neměla sílu si s ní povídat. Jak jsem někdy zvýšila hlas, když byla drzá nebo když přinesla špatnou známku. Jak jsem jí říkala: „Musíš být silná! Život není fér.“

Možná jsem opravdu nikdy neposlouchala její sny. Možná jsem byla tak zabraná do přežívání, že mi uniklo to nejdůležitější – být jí oporou i jinak než jen materiálně.

Telefon mi zavibruje na stole. SMS od Lucie: „Zítra si přijdu pro věci.“

Zoufale se rozhlížím po bytě. Všude její věci – knížky, fotky z dětských let, plyšák medvěd, kterého dostala k pátým narozeninám. Vzpomínám si na tu noc, kdy měla horečku a já s ní seděla celou noc u postele. Na její první den ve škole – jak se bála a držela mě za ruku.

Najednou slyším klíč v zámku. Dveře se otevřou a dovnitř vchází moje sestra Jana.

„Magdo? Co se děje? Volala mi Lucie…“

Rozpláču se naplno. „Jano, ona mě nenávidí! Říká, že jsem jí zničila život…“

Jana mě obejme a šeptá: „To přejde. Je mladá, neví ještě, co všechno jsi pro ni udělala.“

Ale já vím své. Vím, že některé rány zůstanou navždy.

Druhý den ráno je byt tichý jako nikdy předtím. Lucie přijde s kamarádkou Terezou. Mlčky sbalí pár tašek a bez jediného pohledu na mě odejde. Jen Tereza se na mě soucitně podívá.

Sedím u okna a sleduji šedé nebe nad Prahou. Přemýšlím o tom, kde se to pokazilo. Byla jsem příliš tvrdá? Nebo příliš slabá? Měla jsem víc naslouchat? Nebo víc chránit?

Večer mi volá Petr – bývalý manžel. „Magdo, co se děje s Lucií? Volala mi rozrušená…“

„To nic,“ odpovídám tiše. „Jen už mě nepotřebuje.“

Petr mlčí. Pak řekne: „Vždycky jsi byla silná. Ale možná je čas být i slabá.“

Zavěsím a dlouho sedím potmě. Přemýšlím o tom, jestli je možné napravit vztah s vlastním dítětem. Jestli někdy pochopí moje oběti. Jestli mi někdy odpustí.

Možná jsem opravdu udělala chyby. Ale vždycky jsem ji milovala.

A tak se ptám sama sebe: Je možné být dobrou matkou a přitom nebýt dokonalou? A kdy nám naše děti odpustí to, že jsme jen lidé?