Dobro se (ne)vrací: Když pomoc druhému přinese nečekanou bouři

„Tohle vážně myslíš vážně, tati?“ ozvalo se za mnou, když jsem podával igelitovou tašku s teplou polévkou a houskou ženě sedící na studené lavičce před nádražím v Holešovicích. Moje dcera Klára stála opodál, ruce zkřížené na prsou, oči plné nepochopení. Venku lilo jako z konve, lidé spěchali kolem, nikdo si Aleny nevšímal. Jen já jsem se zastavil.

„Myslím, že jí to pomůže,“ odpověděl jsem tiše a podíval se na ženu, která mi s nesmělým úsměvem poděkovala. V očích měla slzy – možná od deště, možná od dojetí. Ale Klára jen protočila oči a zamumlala: „Aspoň jsi jí mohl koupit něco pořádného, ne tu levnou polívku z bufetu.“

Zamrazilo mě. Vždyť jsem chtěl jen udělat dobrý skutek. V kapse jsem měl posledních pár stovek do výplaty, ale když jsem viděl Alenu, jak se třese zimou a hladově kouká na kolemjdoucí, nemohl jsem jinak. V bufetu na rohu jsem koupil to nejteplejší a nejlevnější, co měli – gulášovou polévku a čerstvou housku. Pro mě samozřejmost, pro ni možná záchrana dne.

Cestou domů byla v autě dusná atmosféra. Klára mlčela, dívala se z okna a já přemýšlel, jestli jsem udělal chybu. Když jsme dorazili domů, čekala mě další studená sprcha. Moje žena Jana seděla u stolu s notebookem a když slyšela, co jsem udělal, povzdechla si: „Vždyť ani nevíš, kdo to je. Co když je to feťačka? Nebo tě okrade? Proč jsi jí dával jídlo?“

„Protože měla hlad,“ odpověděl jsem prostě. Ale v hlavě mi začaly hlodat pochybnosti. Opravdu jsem udělal správně? Nebo jsem jen naivní blázen?

Druhý den v práci jsem se svěřil kolegovi Petrovi. „Hele, já bych jim nic nedával,“ řekl bez obalu. „Stejně to projí nebo propijou. A ještě tě někdo uvidí a bude si myslet, že jsi taky socka.“

Celý den jsem měl pocit, že jsem udělal něco špatného. Přitom jsem jen chtěl pomoct. Večer jsem šel znovu kolem nádraží. Alena tam seděla zase. Tentokrát měla vedle sebe prázdnou misku a v ruce držela starý deštník.

„Děkuju vám za včerejšek,“ řekla tiše, když mě poznala. „Nikdo si mě nevšímá. Vy jste první za celý týden.“

Sedl jsem si vedle ní na lavičku, i když byla mokrá. Chvíli jsme mlčeli. Pak mi začala vyprávět svůj příběh – jak přišla o práci v tiskárně, jak ji opustil manžel, jak skončila na ulici kvůli dluhům za nájem. Byla to obyčejná žena, která měla prostě smůlu.

Když jsem přišel domů a vyprávěl to Janě a Kláře, čekal jsem pochopení. Místo toho Jana jen pokrčila rameny: „To je sice smutné, ale my máme taky svoje problémy.“ Klára se mi vysmála: „Tati, ty jsi fakt naivní. Svět není fér.“

Celou noc jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o tom, proč je tak těžké být laskavý. Proč se lidé bojí pomáhat? Proč je jednodušší odsuzovat než chápat?

Další dny jsem Alenu vídal pravidelně. Někdy jsem jí donesl čaj, jindy starý svetr po sobě. Začal jsem si všímat i jiných lidí bez domova – mladého kluka s rozbitým mobilem, starého pána s harmonikou. Každý měl svůj příběh.

Jednou večer mě zastavila sousedka paní Novotná: „Viděla jsem vás s tou bezdomovkyní. To je hezké, že pomáháte, ale nemyslíte, že byste měl radši myslet na vlastní rodinu?“

Zamrazilo mě znovu. Opravdu zanedbávám vlastní blízké? Nebo je chyba v tom, že svět je příliš uzavřený do sebe?

Jednoho dne Alena zmizela. Lavička byla prázdná, nikdo nevěděl kam šla. Zůstala po ní jen stará deka a pár drobných v kelímku od kávy.

Doma bylo ticho. Jana se mnou skoro nemluvila, Klára byla pořád na mobilu. Připadal jsem si osamělý ve vlastním bytě.

Začal jsem psát tenhle příběh – možná proto, abych pochopil sám sebe. Možná proto, abych ukázal ostatním, že i malý dobrý skutek má smysl.

Možná nejsem hrdina. Možná jsem jen obyčejný člověk, který nechce zavřít oči před cizím neštěstím.

A tak se ptám: Má ještě dneska smysl pomáhat druhým? Nebo jsme už zapomněli být lidmi?