Když tchyně zachránila náš svatební den: Příběh jedné nevěsty

„To snad není možné! Kde jsou všechny ty fotky?“ vyhrkla jsem zoufale, když jsem procházela prázdnou složku na flash disku, který nám měl předat náš draze zaplacený fotograf. Bylo to jen pár hodin po našem malém svatebním obřadu na radnici v Plzni. Všichni se smáli, objímali, a já byla šťastná, že jsme s Honzou zvládli všechno přesně tak, jak jsme chtěli – bez zbytečné okázalosti, jen s nejbližšími. Jenže teď jsem seděla v rohu malé restaurace U Tří růží a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Kláro, co se děje?“ přišla ke mně mamka a pohladila mě po rameni. „Fotky… nejsou tam. Fotograf říká, že se mu zřejmě poškodil disk. Prý je to nenávratně pryč.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechny ty úsměvy, objetí, první polibek jako manželé… všechno zmizelo v digitálním nic. Honza se snažil zachovat klid: „Hele, hlavní je, že jsme spolu. Fotky nejsou všechno.“ Ale já věděla, že právě tyhle vzpomínky jsem chtěla uchovat pro naše děti, pro sebe, pro chvíle, kdy budeme staří.

A pak přišla ona – moje tchyně, paní Marie. Vždycky jsem měla pocit, že mě bere trochu s rezervou. Nikdy mi neřekla nic zlého do očí, ale její pohledy často říkaly víc než slova. Teď si ke mně přisedla a tiše řekla: „Kláro, pojď se mnou na chvíli ven.“

Stály jsme před restaurací a ona mi podala starý foťák na film. „Víš, já jsem si říkala, že dneska budeš mít dost starostí s organizací a že bys mohla zapomenout na ty malé okamžiky. Tak jsem si vzala svůj starý Prakticu. Fotila jsem vás všechny – ne pózované fotky, ale to, co se dělo mezi tím: jak ti Honza šeptal něco do ucha, jak ses smála s tátou, jak jsi objímala babičku.“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „Vy jste… vy jste fotila?“

„Ano,“ usmála se poprvé za celý den opravdu upřímně. „Možná to nebude dokonalé, ale aspoň něco zůstane.“

V tu chvíli jsem ji objala. Poprvé jsem cítila, že jsme opravdu rodina.

Když jsme se vrátily dovnitř, Marie vytáhla z kabelky několik filmů a začala vyprávět ostatním, co všechno zachytila. Najednou se rozproudila debata – každý začal vzpomínat na své svatby a rodinné oslavy bez profesionálních fotografů. Moje mamka vytáhla staré fotky z peněženky a Honzův děda začal vyprávět o tom, jak jeho svatební fotka vznikla u souseda v kuchyni.

Večer se změnil v nečekaně krásné sdílení vzpomínek. Lidé si začali předávat telefony a ukazovat si fotky z různých let – někdo měl ještě papírové snímky, jiný ukazoval obrázky z WhatsAppu. Smáli jsme se nad módními přešlapy minulých let a došlo i na slzy dojetí.

O týden později jsme s Marií šly spolu do fotolabu vyvolat filmy. Seděly jsme na lavičce před obchodem a povídaly si o jejím mládí. Vyprávěla mi o své svatbě v roce 1978 – o tom, jak měli jen tři fotky a všechny jsou rozmazané, ale přesto je mají vystavené v obýváku.

Když jsme si pak doma prohlíželi čerstvě vyvolané snímky, byla jsem dojatá. Nebyly dokonalé – někde byl někdo rozmazaný, jinde byla polovina hlavy pryč – ale byly opravdové. Zachytily smích i slzy, nervozitu i radost.

„Víš,“ řekla mi Marie tiše, „někdy je lepší mít vzpomínku v srdci než na papíře. Ale když už ji máš na papíře, měla by být skutečná.“

Od té doby se náš vztah změnil. Začaly jsme si volat jen tak, chodily jsme spolu na kafe a já pochopila, že za její rezervovaností byla jen obava o syna – a teď už i o mě.

Dnes mám naše svatební fotky v albu vedle těch od Marie. Když je ukazuji přátelům nebo dětem, vždycky jim říkám: „Tohle je ten den, kdy nám selhala technika – ale zachránila nás rodina.“

A tak si někdy večer sednu s hrnkem čaje a přemýšlím: Co je vlastně důležitější? Dokonalá vzpomínka zachycená objektivem, nebo ta nedokonalá – ale opravdová – kterou pro nás vytvořil někdo blízký? Co byste udělali vy?