Když se domov rozpadne: Příběh otce z Ostravy

„Tati, proč maminka křičí?“ zeptala se mě Anička, když jsem se snažil v předsíni najít její čepici. Její hlas byl tichý, skoro jako by se bála, že ji uslyší i máma. V kuchyni duněly slova jako kladiva: „Už to dál nevydržím! Nemůžu žít v tomhle chaosu! Ty nikdy nic neřešíš, Radku!“

Stál jsem tam, s klíči v ruce, a nevěděl, jestli mám utéct nebo zůstat. Věděl jsem, že tohle není první hádka – ale tentokrát byla jiná. Byla v ní definitivnost, která mě děsila. Snažil jsem se Aničku obejmout, ale ona se mi vytrhla a běžela za mladším bráškou Tomáškem.

Ostrava byla toho lednového večera pokrytá špinavým sněhem a já měl pocit, že se mi celý svět hroutí pod nohama. Když jsem se vrátil do kuchyně, Jana už balila tašku. „Odcházím. A děti si beru s sebou.“ Její hlas byl ledový. „Nemáš na to být otec. Ani chlap.“

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, než mi došlo, že dveře bouchly a já zůstal sám. Jenže za pár hodin mi volala – prý si to rozmyslela a děti nechává u mě. Prý potřebuje čas. Prý je to jen na chvíli.

Začal kolotoč, který bych nepřál nikomu. Děti plakaly po mámě, já po nocích nemohl spát a v práci jsem dělal chyby. Šéf mi dal poslední varování: „Radku, jestli se to nezlepší, budu tě muset propustit.“

Jednoho rána jsem přišel domů a zjistil, že nám vypnuli elektřinu. Nezaplacené účty se kupily na stole jako výčitky. Sousedka paní Novotná mi podávala svíčku: „Nebojte, Radku, to bude dobrý. Kdybyste něco potřeboval…“ Jenže já byl příliš hrdý na to, abych si řekl o pomoc.

Děti začaly být nemocné – Tomášek měl horečky a Anička kašel, který neustupoval. V čekárně u doktorky jsem seděl s hlavou v dlaních a přemýšlel, kde vezmu peníze na léky. Jana nebrala telefon.

Jednoho dne přišel dopis od exekutora. Dlužím za nájem tři měsíce a pokud nezaplatím do týdne, vystěhují nás. Seděl jsem na posteli a díval se na spící děti. V tu chvíli jsem poprvé brečel – tiše, aby mě neslyšely.

Když přišlo vystěhování, stál jsem před domem s dvěma igelitkami a dvěma dětmi v náručí. Bylo minus deset a já nevěděl kam jít. Volal jsem Janě – nezvedla to. Volal jsem rodičům – řekli mi, že si za všechno můžu sám.

Nakonec mě zachránila paní Novotná. „Pojďte k nám aspoň na čaj,“ řekla a já poprvé v životě přijal cizí pomoc. U ní jsme přespali první noc – děti spaly na gauči a já seděl v kuchyni s hrnkem teplého čaje a nevěděl, jestli mám plakat nebo být vděčný.

Další dny byly jako zlý sen. Sociální pracovnice mi řekla: „Pane Dvořáku, pokud nenajdete do týdne bydlení, budeme muset děti umístit do dětského domova.“ To byla poslední kapka.

Začal jsem obcházet úřady – všude mě odmítali: „Nemáme volné byty.“ „Musíte počkat.“ „Zkuste azylový dům.“ V azylovém domě na mě koukali podezřívavě – prý je tam plno a navíc tam většinou berou jen matky s dětmi.

Nakonec mi pomohla skupina lidí z místního kostela – i když nejsem věřící, nabídli mi pomocnou ruku. Jeden z nich, Petr, mi pomohl najít malý podnájem na okraji Ostravy. Bylo to jen jedna místnost s kuchyňským koutem a plesnivými zdmi, ale bylo to naše.

Děti byly poprvé po dlouhé době klidné – Anička si kreslila obrázky na zeď a Tomášek stavěl z kostek domečky. Každý večer jsme si četli pohádky a já se snažil předstírat, že je všechno v pořádku.

Jana se po dvou měsících ozvala – chtěla děti zpátky. Soud rozhodl ve prospěch střídavé péče. Bylo to těžké – musel jsem se smířit s tím, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív.

Ale naučil jsem se něco důležitého: že domov není místo ani střecha nad hlavou. Domov je pocit bezpečí a lásky – i když je někdy schovaný za špinavými zdmi nebo v cizím bytě.

Dnes už máme lepší bydlení a já mám novou práci. Děti jsou zdravé a občas se smějeme tak nahlas, že nás slyší celá ulice.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sám sebe: Jak je možné, že stačí jeden špatný den a všechno se rozpadne? A co byste udělali vy na mém místě?