Klíče, které změnily všechno: Jak jsem přišla o svůj domov ve vlastním bytě

„Co to děláte v naší ložnici?“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře a spatřila paní Novotnou, jak se sklání nad mojí šperkovnicí. Její ruce se na okamžik zastavily, ale pak s ledovým klidem odpověděla: „Jen jsem hledala kapesníček. Myslela jsem, že tu nějaký najdu.“ V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo. Věděla jsem, že lže. Kapesníčky máme v kuchyni, vždycky to tak bylo.

Od toho dne už nic nebylo jako dřív. Jmenuji se Jana Dvořáková a tohle je příběh o tom, jak jsem přišla o svůj domov ve vlastním bytě. S manželem Petrem jsme spolu žili pět let v malém bytě na pražském Proseku. Bylo to naše útočiště, místo, kde jsme si plánovali budoucnost a kde jsme chtěli jednou vychovávat děti. Jenže pak Petr přišel s tím, že jeho maminka potřebuje pomoc – prý je po operaci kyčle a nemůže být sama.

„Jani, je to jen na pár týdnů. Máma se rychle zotaví a zase půjde domů,“ přesvědčoval mě Petr jednoho večera, když jsme seděli u večeře. Věděla jsem, že jeho rodina je pro něj vším, a tak jsem souhlasila. Jenže týdny se protáhly na měsíce a paní Novotná se u nás zabydlela víc, než jsem čekala.

Začalo to nenápadně. Přestala jsem nacházet svoje věci tam, kde jsem je nechala. Moje oblíbené hrníčky zmizely z poličky a objevily se v krabici na půdě. V koupelně se objevily její voňavky a šampony, moje kosmetika byla najednou v jiné skříňce. Když jsem se zeptala Petra, jen mávl rukou: „To je přece jedno, ne? Máma tu teď bydlí taky.“

Ale nebylo to jedno. Každý den jsem cítila, jak se mi ztrácí půda pod nohama. Paní Novotná měla klíče od bytu a chodila ven i dovnitř, kdy se jí zachtělo. Jednou jsem přišla z práce dřív a našla ji, jak přeskládává naše šuplíky v obýváku. „Jen uklízím,“ řekla s úsměvem. Ale já věděla, že to není pravda.

Začala jsem být nervózní, podrážděná. Každý večer jsem čekala, co zase najdu jinak. Jednou jsem dokonce našla svůj deník otevřený na stole – deník, do kterého si píšu už od střední školy a který nikdy nikdo neměl číst. Když jsem to řekla Petrovi, rozčílil se: „Přeháníš! Máma by ti nikdy neudělala nic zlého.“

Ale já už nemohla dál předstírat, že je všechno v pořádku. Začala jsem se vyhýbat vlastnímu bytu – chodila jsem do práce dřív a vracela se později. S kamarádkou Lenkou jsme trávily večery v kavárně jen proto, abych nemusela domů. Lenka mi jednou řekla: „Jani, tohle není normální. Musíš si s Petrem promluvit.“

A tak jsem to udělala. Jednoho večera jsem si sedla naproti Petrovi a řekla mu všechno – jak se cítím, jak mi chybí soukromí, jak mám pocit, že už nejsem doma doma. Petr mlčel dlouho, pak jen tiše řekl: „Já nevím, co mám dělat. Máma nemá kam jít.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pro něj budu vždycky až druhá. Začala jsem přemýšlet o tom, jestli má naše manželství vůbec smysl. Ale pořád jsem doufala, že se něco změní.

Jednoho dne mi Lenka zavolala: „Jani, pojď ke mně přespat. Potřebuješ si odpočinout.“ Souhlasila jsem a sbalila si pár věcí do tašky. Když jsem odcházela z bytu, paní Novotná stála ve dveřích ložnice a dívala se na mě s vítězným úsměvem.

U Lenky jsem poprvé po dlouhé době klidně spala. Ráno mi volal Petr: „Kde jsi? Máma říká, že jsi odešla bez rozloučení.“ Vysvětlila jsem mu, že potřebuju čas pro sebe. On jen povzdechl: „Tak si to rozmysli.“

Uběhly tři dny a já věděla, že se musím rozhodnout. Vrátila jsem se domů s tím, že si s Petrem promluvím naposledy. Seděli jsme spolu v kuchyni – já, Petr a paní Novotná. Řekla jsem jim oběma: „Potřebuju svůj prostor zpátky. Tohle už není můj domov.“

Paní Novotná jen pokrčila rameny: „Když ti tu není dobře, tak běž.“ Petr mlčel.

A tak jsem odešla. Našla jsem si malý podnájem na Žižkově a začala znovu od začátku. Bylo to těžké – opustit všechno, co jsme s Petrem budovali. Ale poprvé po dlouhé době jsem měla klid.

Někdy přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy lepší odejít a zachránit si vlastní duši? Co byste udělali vy na mém místě?