Když mě vlastní rodina zavrhla: Síla víry v nejtěžších chvílích

„Jano, už toho máme dost! Jestli chceš dál chodit do toho kostela, tak si sbal věci a běž!“ křičela na mě maminka, zatímco táta jen mlčky seděl u stolu a upřeně zíral do hrnku s kávou. Bylo mi tehdy dvacet tři let a nikdy jsem necítila větší bolest než v tu chvíli. Vždycky jsem byla poslušná dcera, ta, která se snažila všem vyhovět. Ale od chvíle, kdy jsem začala chodit na setkání mládeže v našem malém evangelickém sboru v Hradci Králové, se všechno změnilo.

Moje rodina byla vždycky spíš ateistická. Vánoce jsme slavili kvůli tradici, ne kvůli víře. Když jsem poprvé přišla domů s Biblí, maminka se na mě dívala, jako bych si domů přinesla nějakou nebezpečnou nemoc. „To tě tam někdo zblbnul?“ ptala se mě tehdy s obavami v hlase. Táta jen mávl rukou: „To ji přejde.“ Jenže nepřešlo. Naopak – čím víc jsem cítila odmítnutí doma, tím víc jsem hledala útěchu v modlitbě a ve společenství lidí, kteří mě přijali takovou, jaká jsem.

Pamatuju si, jak jsem jednou večer seděla na posteli, slzy mi tekly po tvářích a já šeptala: „Bože, proč mě vlastní rodina nechce přijmout? Co dělám špatně?“ V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem úplně sama. Ale pak jsem ucítila zvláštní klid – jako by mě někdo objal a řekl: „Neboj se, já tě neopustím.“

Situace doma se ale jen zhoršovala. Maminka mi schovávala Bibli, táta mi zakazoval chodit na setkání. Bratr Petr se mi posmíval: „Jsi jak nějaká sektařka! Co bude dál? Začneš nám tu kázat?“ Každý den byl boj. Přestala jsem doma mluvit o tom, co prožívám, ale stejně to bylo všem jasné. Všude napětí, ticho u večeře, vyhýbavé pohledy.

Jednou jsem přišla domů později – byla jsem na modlitebním večeru. Maminka stála v předsíni s mým batohem v ruce. „Jestli ti je tam líp než doma, tak si tam běž bydlet!“ řekla a zabouchla za mnou dveře. Stála jsem na chodbě paneláku a nevěděla, co dělat. Bylo mi do breku, ale zároveň jsem cítila zvláštní sílu – jako by mě něco vedlo dál.

Naštěstí jsem měla kamarádku Lucii ze sboru. Když jsem jí zavolala, okamžitě přijela a vzala mě k sobě domů. Její rodiče byli věřící a přijali mě s otevřenou náručí. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že někam patřím. Každý večer jsme se společně modlili a já začala chápat, že rodina není jen ta pokrevní – někdy ji najdeme tam, kde bychom to vůbec nečekali.

Přesto mě bolest z odmítnutí nepřestávala pronásledovat. Každý den jsem přemýšlela: „Co když už mě rodiče nikdy nepřijmou zpátky? Co když už nikdy nebudeme rodina?“ Byly dny, kdy jsem propadala zoufalství. Ale právě v těch chvílích mi pomáhala víra – modlitby mi dávaly sílu vstát z postele a jít dál.

Jednoho dne mi přišla zpráva od bratra: „Mamku odvezli do nemocnice.“ Srdce mi poskočilo strachy. Okamžitě jsem běžela do nemocnice. Maminka ležela na lůžku bledá a unavená. Když mě uviděla ve dveřích, rozplakala se. „Promiň mi to všechno… Já jen měla strach… Nechtěla jsem tě ztratit,“ šeptala mezi slzami.

Seděla jsem u její postele celou noc a modlila se za její uzdravení. V tu chvíli mi došlo, že i ona je jen člověk – plný strachu a nejistoty. Najednou jsem necítila hněv ani bolest, jen obrovskou touhu odpustit.

Po návratu maminky z nemocnice se doma změnila atmosféra. Už jsme se nehádali kvůli víře. Táta sice stále nechápal, proč je pro mě Bůh tak důležitý, ale přestal mi to vyčítat. Bratr Petr se mi jednou omluvil: „Byl jsem na tebe hnusnej… Jenom jsem měl strach, že tě ztratíme.“

Dnes už bydlím sama v malém bytě v Pardubicích a s rodiči se vídám pravidelně. Není to dokonalé – pořád jsou chvíle napětí a nepochopení – ale naučili jsme se spolu mluvit bez křiku a výčitek. A já vím jedno: bez víry bych tohle nikdy nezvládla.

Někdy si večer sednu k oknu, dívám se na hvězdy a ptám se sama sebe: „Kolik lidí kolem nás prožívá podobné odmítnutí? Kolik z nás najde sílu odpustit těm nejbližším?“ Co byste udělali vy na mém místě?