„Odcházím, ale děti nechávám tobě,“ řekla mi Jana. Můj život se rozpadl během jedné věty.

„Péťo, musíme si promluvit.“

Seděla naproti mně u kuchyňského stolu, ruce sevřené do pěstí, oči zarudlé od pláče. Věděl jsem, že je zle. Už několik měsíců jsme se hádali kvůli všemu – od peněz přes výchovu dětí až po to, kdo má vynést koš. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to dojde až sem.

„Odcházím,“ řekla tiše. „A děti nechávám tobě.“

Na chvíli jsem přestal dýchat. „Cože? To nemyslíš vážně, Januško… Prosím tě, co blázníš? Vždyť jsou to tvoje děti!“

Zvedla oči a v nich byl jen stín ženy, kterou jsem kdysi miloval. „Já už nemůžu. Dusím se tady. Nezvládám to. Potřebuju být sama.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi rozpadá svět. Náš syn Matěj měl čtyři roky, dcera Eliška teprve dva. Jak může matka odejít od svých dětí? Vždyť jsme přece rodina! V hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné dovolené na Šumavě, na první krůčky Elišky, na Matějův smích, když jsme stavěli bunkr z dek v obýváku.

„Jano, prosím tě… To přece nemůžeš myslet vážně. Co jim mám říct? Že je máma opustila?“

Zlomila se jí rty a rozplakala se. „Já už nejsem dobrá máma. Jenom na ně křičím. Jsem unavená. Ty to zvládneš líp než já.“

Seděl jsem tam jako opařený a nevěděl, co říct. Vždycky jsem si myslel, že když někdo odejde, vezme si děti s sebou – nebo aspoň bojuje o střídavou péči. Ale Jana? Ta prostě sbalila pár věcí a odešla. Děti spaly v pokoji a já jsem seděl v kuchyni, neschopný pohybu.

Druhý den ráno jsem musel dětem vysvětlit, proč máma není doma. „Maminka si potřebuje odpočinout,“ řekl jsem jim a srdce mi pukalo.

Začal kolotoč všedních dnů – školka, práce, vaření, praní, uspávání. Najednou jsem byl na všechno sám. Lidi v práci na mě koukali divně: „A kde máš manželku?“ ptali se mě kolegové. „No… odešla,“ odpovídal jsem tiše a snažil se nebrečet.

Moje máma mi pomáhala, jak mohla, ale byla už starší a sama měla dost svých starostí. Táta mi řekl: „Chlape, musíš to zvládnout. Děti tě potřebují.“ Ale jak? Nikdy mě nikdo neučil být mámou i tátou zároveň.

Začaly chodit dopisy ze školky – Matěj je prý smutný, často pláče. Eliška se v noci budí a volá maminku. Snažil jsem se být silný, ale večer jsem často seděl v koupelně a brečel do ručníku, aby mě děti neslyšely.

Jednou večer přišla Eliška za mnou do postele a šeptala: „Tatínku, kdy přijde maminka?“

Nevěděl jsem, co říct. „Brzy, zlatíčko…“ zalhal jsem.

Jana se občas ozvala – poslala SMS nebo zavolala na pár minut. Nikdy ale nepřišla osobně. Prý potřebuje čas sama pro sebe. Prý je jí líp. Prý mě obdivuje, jak to zvládám.

Začal jsem chodit k psychologovi. Poprvé v životě jsem si připadal slabý a zlomený. Řekl mi: „Pane Novotný, nejste jediný muž v Česku, kterého opustila žena i s dětmi. Ale málokdo o tom mluví.“

A měl pravdu. Když jsem to řekl kamarádům v hospodě, jen krčili rameny: „No jo, ženský jsou divný… Ale aspoň máš klid.“ Jenže já klid nechtěl. Chtěl jsem zpátky svoji rodinu.

Začal jsem si všímat pohledů ostatních matek ve školce – některé mě litovaly, jiné soudily. Jedna z nich, paní Kovářová, mi jednou řekla: „To je hrozný… Já bych svoje děti nikdy neopustila.“

Cítil jsem se jako selhání – jako muž i jako rodič.

Ale postupně jsme si s dětmi vytvořili vlastní rituály – společné snídaně s palačinkami každou neděli, večerní čtení pohádek pod dekou, výlety do lesa za Prahou. Děti začaly zase smát a já cítil poprvé po dlouhé době naději.

Jednoho dne přišla Jana nečekaně domů. Stála ve dveřích s kufrem v ruce a slzami v očích.

„Péťo… můžu… můžu je aspoň vidět?“

Matěj běžel k ní a objal ji kolem pasu. Eliška chvíli váhala, ale pak ji taky objala.

Seděli jsme spolu v obýváku a poprvé po dlouhé době jsme mluvili jako rodina – o dětech, o tom co prožili, o tom co nás čeká dál.

Nevím, jestli nám to někdy odpustím – sobě ani Janě. Ale naučil jsem se něco důležitého: že i když vás někdo opustí, život jde dál. A že být tátou na plný úvazek není slabost – je to síla.

Někdy večer přemýšlím: Proč vlastně Jana odešla? Byla to moje chyba? Nebo prostě jenom nemohla dál? A hlavně – dokážeme někdy dětem vysvětlit, proč jejich máma odešla?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že může matka opravdu opustit svoje děti – a dá se jí to odpustit?