Den, kdy táta odmítl zaplatit za mé svatební šaty

„Tohle nemyslíš vážně, Lucie!“ ozvalo se za mnou, sotva jsem vyšla z kabinky v bílých šatech, které jsem si vysnila už jako malá holka. Otočila jsem se a spatřila tátu, jak stojí uprostřed svatebního salonu v Nuslích, ruce zaťaté v pěst a oči plné nepochopení. Všichni kolem ztichli. Prodavačka, která mi před chvílí pomáhala s vlečkou, se stáhla do kouta.

„Tati, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale on mě přerušil: „Za tohle ti platit nebudu. Vypadáš… vypadáš jako někdo úplně jiný. Tohle nejsi ty.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi podlomí kolena. Vždyť jsem si ty šaty vybírala měsíce. Byly sice drahé, ale vždyť je to jednou za život! Máma mi vždycky říkala, že na svatbě se nešetří. Ale táta měl jiný názor. „Tohle je zbytečný luxus! Copak jsme nějací milionáři? Víš vůbec, kolik stojí elektřina? A co tvoje sestra? Ta si taky bude chtít jednou vzít šaty!“

Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem si na část šatů našetřila sama z brigád v kavárně na I.P. Pavlova, ale on jen mávl rukou. „Tohle není o penězích, Lucie. Tohle je o tom, že jsi zapomněla, odkud pocházíš.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem tam stála jako přikovaná a cítila na sobě pohledy všech těch cizích lidí. Máma se snažila situaci zachránit: „Josefe, prosím tě, neřeš to tady před lidmi…“

Ale táta byl neoblomný. „Ne! Tohle je přesně ten problém. Všichni si myslíte, že peníze padají z nebe. Ale já dřu celý život v dílně, abyste si mohli dovolit takovéhle nesmysly!“

Vzpomněla jsem si na dětství v našem paneláku na Jižním Městě. Táta mě učil jezdit na kole mezi zaparkovanými auty a máma pekla bábovku každou neděli. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale vždycky jsme byli spolu. A teď? Teď stojím v nejdražších šatech svého života a cítím se jako největší sobec na světě.

„Tati… já jen chtěla…“ začala jsem znovu, ale hlas se mi zlomil.

Táta se nadechl a pak už tišeji dodal: „Lucie, já tě mám rád. Ale tohle je moc. Jestli chceš ty šaty, zaplať si je sama.“

V tu chvíli jsem věděla, že už nemá cenu dál bojovat. Sundala jsem si závoj a vrátila ho prodavačce. Máma mě objala a šeptala: „To bude dobrý, holčičko.“ Ale já věděla, že nebude.

Doma bylo ticho. Táta seděl v kuchyni a koukal do stolu. Máma vařila kafe a sestra Petra se zavřela do pokoje, aby nemusela nic poslouchat.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se nakonec potichu.

Táta dlouho mlčel. Pak řekl: „Protože mám strach, že se ti ten svět vymkne z rukou. Že zapomeneš na to důležité.“

„A co je podle tebe důležité?“

„Rodina. Pokora. Ne to, co máš na sobě.“

Rozbrečela jsem se. Ne proto, že bych ty šaty nedostala – ale proto, že jsem najednou nevěděla, jestli vůbec patřím do téhle rodiny.

Další dny byly plné napětí. Máma mi tajně nabízela peníze ze svých úspor, ale já odmítla. Nechtěla jsem rozdělit rodinu kvůli jednomu dni v životě.

S Petrou jsme seděly večer na balkoně a ona mi řekla: „Víš co? Já bych taky chtěla krásný šaty. Ale radši budu mít tátu u oltáře než drahý krajky.“

Přemýšlela jsem o tom dlouho do noci. Nakonec jsem si vybrala jednodušší šaty z druhé ruky a pozvala tátu na zkoušku.

Když mě viděl v těch nových šatech, usmál se poprvé po týdnu: „To jsi zase ty, Lucko.“

Svatba byla krásná. Táta mě vedl k oltáři a šeptal mi do ucha: „Jsem na tebe pyšný.“

Ale někde uvnitř mě pořád hlodá otázka: Musíme si opravdu všechno odříkat kvůli minulosti? Nebo máme právo chtít víc? Co byste udělali vy na mém místě?