Mezi hrobem otce a zetěm: Příběh ztracené dcery

„Lucie, prosím tě, aspoň dneska přijď. Je to už tři roky, co táta odešel…“ šeptám do telefonu a v hlase mi zní zoufalství. Na druhém konci je ticho. Pak se ozve její unavený hlas: „Mami, já dneska nemůžu. Petr má důležitou schůzku a potřebuje mě doma.“

Zavěsím a cítím, jak mi srdce puká. Vždyť Lucie byla vždycky ta, která držela rodinu pohromadě. Po smrti manžela Karla jsme si byly nejbližší. Sedávaly jsme spolu v kuchyni, pily kávu a vzpomínaly na jeho vtipy a laskavost. Teď mám pocit, že mi někdo ukradl nejen manžela, ale i dceru.

Vzpomínám si na den, kdy mi Lucie poprvé představila Petra. Byl to tichý muž s pronikavým pohledem a pevným stiskem ruky. „Mami, to je Petr,“ řekla tehdy s úsměvem. Snažila jsem se být milá, ale něco ve mně zůstalo ostražité. Možná jsem byla jen přehnaně opatrná po Karlově smrti, možná jsem už tehdy cítila, že Petr bude chtít Lucii jen pro sebe.

Od svatby se všechno změnilo. Lucie přestala jezdit na nedělní obědy, telefonáty byly čím dál kratší a návštěvy vzácnější. Když jsem se jí ptala proč, vždycky měla nějakou výmluvu: „Petr je unavený… Máme hodně práce… Potřebujeme být spolu.“

Jednou jsem ji přistihla na parkovišti před supermarketem. Objala mě jen letmo a spěchala k autu, kde už Petr netrpělivě čekal. „Musím jít, mami,“ řekla rychle a ani se neohlédla. V tu chvíli jsem pocítila bodavou bolest – jako by mi někdo vyrval kus srdce.

Sousedka paní Novotná mi jednou řekla: „Aleno, neboj se, děti se vždycky vrátí.“ Ale já si tím nejsem jistá. Když jsem Lucii volala naposledy, zněla podrážděně: „Mami, nemůžeš pořád všechno řešit! Mám svůj život!“

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Lucie už nenosila barevné šaty, které měla tak ráda. Vždycky byla veselá a smála se nahlas – teď působila unaveně a uzavřeně. Když jsem jí nabídla pomoc s domácností nebo peníze na dovolenou, odmítla: „Petr říká, že to zvládneme sami.“

Jednoho dne jsem se rozhodla jet za ní bez ohlášení. Stála jsem před jejich bytem v paneláku na Proseku a váhala, jestli zazvonit. Nakonec jsem sebrala odvahu. Otevřel mi Petr – jeho pohled byl chladný a odměřený. „Lucie není doma,“ řekl stroze.

„Můžu na ni počkat?“ zeptala jsem se tiše.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ odpověděl a zabouchl dveře.

Stála jsem tam ještě dlouho a snažila se pochopit, kde se stala chyba. Vždyť jsem Lucii vychovávala s láskou, nikdy jsem jí nic neodepřela. Proč mě teď odmítá? Je to opravdu její rozhodnutí, nebo za tím stojí Petr?

Začala jsem si všímat i toho, že Lucie přestala chodit na setkání s kamarádkami ze střední školy. Jedna z nich, Jana, mi jednou napsala: „Aleno, nevíš, co je s Luckou? Už půl roku jsme ji neviděly.“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím nad každým slovem, které jsme si s Lucií vyměnily za poslední rok. Vzpomínám na její dětský smích a na to, jak jsme spolu pekly bábovku pro Karla k narozeninám. Teď mám pocit, že žiju ve stínu minulosti a současnost mi uniká mezi prsty.

Jednoho dne mi přišel dopis – rukou psaný vzkaz od Lucie: „Mami, promiň mi všechno. Potřebuju čas. Není to tvoje vina.“

Sedím u kuchyňského stolu a slzy mi stékají po tvářích. Co znamená ‚potřebuju čas‘? Znamená to, že se vrátí? Nebo už nikdy nebude chtít být součástí mého života?

Když jdu na hřbitov zapálit svíčku Karlovi k výročí jeho smrti, šeptám do ticha: „Kdyby jsi tu byl, věděl bys co dělat…“

Cestou domů potkám sousedku: „Aleno, drž se! Děti někdy potřebují odejít daleko, aby zjistily, kde je jejich domov.“

Ale co když už ten domov není u mě? Co když jsem Lucii ztratila navždy?

Možná jsem byla příliš ochranářská… Možná jsem měla víc naslouchat a méně radit… Ale jak poznat tu správnou míru?

Dnes večer sedím sama v kuchyni a dívám se na staré fotografie – Lucie s Karlem na chalupě v Orlických horách, smích u ohně, objetí plné lásky.

„Lucie,“ šeptám do ticha, „vrátíš se ještě někdy? Nebo už pro tebe nejsem důležitá?“