„Už nemůžu být vaší holkou pro všechno, paní Nováková“: Příběh sousedské obětavosti a vyhoření

„Jano! Prosím vás, mohla byste mi dojít pro léky? A ještě chleba a mléko, když už tam budete…“ Její hlas zněl z vedlejšího bytu slabě, ale neústupně. Stála jsem na chodbě v pantoflích, s taškou plnou vlastních nákupů a hlavou plnou starostí. Bylo to už potřetí tenhle týden. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit podráždění.

„Paní Nováková, já… dneska mám toho opravdu hodně. Mám práci, děti čekají na oběd…“

„Já vím, Janičko, ale já se sama nedostanu ani ke dveřím. A dcera… ta zase nepřijede. Prý má moc práce s malým.“

Zavřela jsem oči. Věděla jsem, že její dcera Lenka žije v Praze, má dvě malé děti a manžela, který je pořád v práci. Ale stejně mě to bodalo – proč to všechno musí být na mně? Proč si nikdy nenajde čas přijet? Proč je to vždycky moje vina, když něco nestihnu?

Začalo to nenápadně. Před rokem paní Nováková upadla a zlomila si nohu. První týdny jsem jí chodila nakupovat, pomáhala s úklidem, občas donesla polévku. Bylo mi jí líto – byla sama, manžel jí zemřel před pěti lety a dcera se odstěhovala do Prahy. Ale jak měsíce plynuly, její požadavky přibývaly. Někdy mi volala i večer, že potřebuje přehodit peřiny nebo podat vodu. Moje vlastní rodina začala reptat.

„Mami, proč pořád běháš k Novákové? My jsme ti snad jedno?“ ptal se mě syn Tomáš.

„Jano, měla bys myslet taky na sebe,“ říkal manžel Petr. „Nemůžeš být pořád k dispozici.“

Jenže já jsem neuměla říct ne. Vždycky jsem měla pocit viny – co když ji nechám ve štychu a něco se jí stane? Ale únava se hromadila. Přestala jsem spát, byla jsem podrážděná na děti i na Petra. V práci jsem dělala chyby.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Tomáše uplakaného v pokoji. „Mami, proč jsi zase nebyla na tréninku? Slíbila jsi mi to.“

V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál. Že moje ochota pomáhat se změnila v povinnost, která mě ničí.

Druhý den ráno jsem zazvonila u paní Novákové. Otevřela mi s unaveným úsměvem.

„Janičko, potřebovala bych dneska pomoct s koupelí…“

Zhluboka jsem se nadechla. „Paní Nováková, musíme si promluvit.“

Sedly jsme si ke stolu v jejím malém kuchyňském koutě. Chvíli bylo ticho.

„Já už to takhle dál nezvládnu,“ začala jsem tiše. „Jsem unavená, moje rodina mě potřebuje. Nemůžu být pořád vaší holkou pro všechno.“

Viděla jsem, jak se jí stáhly rty do tenké linky. „A kdo mi teda pomůže? Lenka má malé děti, nemůže jezdit každý týden…“

„Ale je to vaše dcera,“ řekla jsem poprvé nahlas to, co mě pálilo už dlouho. „Měla byste jí říct, co potřebujete. Já už nemůžu.“

Chvíli bylo ticho. Paní Nováková se dívala z okna a pak tiše řekla: „Ona má svůj život… nechci jí být na obtíž.“

„Ale mně jste na obtíž?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Zrudla jsem studem i vztekem zároveň. Věděla jsem, že jsem byla tvrdá – ale taky upřímná.

Paní Nováková mlčela. Nakonec jen kývla hlavou: „Dobře… už vás nebudu obtěžovat.“

Odešla jsem domů s pocitem úlevy i viny zároveň. Doma mě čekaly děti s rozbitým hrníčkem a Petr s večeří na stole.

Večer mi přišla SMS od Lenky: „Maminka mi volala. Prý už jí nechcete pomáhat. Co se stalo?“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí napsala pravdu: „Lenko, rok jsem vaší mamince pomáhala skoro každý den. Mám taky rodinu a práci. Potřebuje vás.“

Odpověď nepřišla.

Další dny byly zvláštní – najednou bylo ticho. Nikdo nezvonil u dveří, nikdo nevolal o pomoc. Cítila jsem smutek i úlevu zároveň.

Jednou večer zazvonil zvonek – stála tam Lenka s kočárkem a dvěma taškami nákupu.

„Děkuju vám,“ řekla tiše. „Nevěděla jsem… Mamka mi nikdy neřekla, jak moc jí pomáháte.“

Jen jsem přikývla.

Od té doby se Lenka začala objevovat častěji. Paní Nováková byla klidnější – a já taky.

Občas si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? A proč je tak těžké říct dost – i když už opravdu nemůžeme?