Mezi láskou a hrdostí: Vyznání jedné tchyně

„Mami, prosím tě, nekomplikuj to dneska,“ zašeptal mi Petr do ucha, když jsme stáli před kostelem. Jeho hlas byl tichý, ale v očích měl prosbu i varování. Všude kolem nás šuměli hosté, smáli se a objímali, ale já jsem měla pocit, že stojím uprostřed vichřice. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že bych měla být šťastná – vždyť můj jediný syn se žení! Ale místo radosti jsem cítila jen tíhu a bolest.

Petr byl vždycky moje všechno. Po smrti jeho otce jsme zůstali sami dva a já jsem dělala všechno proto, aby mu nic nechybělo. Byla jsem na něj pyšná – vystudoval práva na Karlově univerzitě, našel si dobrou práci v Praze. Jenže pak přišla ona – Lucie. Dívka z úplně jiného světa. Její rodiče měli penzion v Krkonoších, byla veselá, hlučná a podle mě až příliš sebevědomá. Od začátku jsem cítila, že mezi námi nebude nikdy klid.

„Paní Novotná, dáte si ještě kávu?“ zeptala se mě Lucie při první návštěvě u nás doma. Usmívala se na mě tím svým širokým úsměvem a já jsem měla chuť jí odpovědět něco jízlivého. Místo toho jsem jen zavrtěla hlavou. „Děkuju, už mám dost.“ Petr se na mě podíval s obavou.

Svatba byla rychlejší, než jsem čekala. Petr mi oznámil zasnoubení po telefonu. „Mami, beru si Lucii. Je to ta pravá.“ Snažila jsem se radovat, ale v hlase mi zněl smutek. „Jsi si jistý, Petře? Vždyť ji znáš sotva rok.“ On jen odvětil: „Mami, prosím tě…“

A teď tu stojím v kostele, kolem mě šumí hosté a já mám pocit, že se mi hroutí svět. Lucie má na sobě bílé šaty a vypadá šťastněji než kdy dřív. Petr ji drží za ruku a já vidím, jak ji miluje. Ale já… já cítím jen prázdno.

Po obřadu mě Lucie obejme. „Děkuju vám za všechno, paní Novotná.“ Její hlas je upřímný, ale já mám pocit, že mě její objetí dusí. „Hodně štěstí,“ odpovím stroze a odvrátím pohled.

Večer sedím sama u stolu a pozoruji ostatní. Moje sestra Jana ke mně přijde a šeptá: „Proč jsi taková? Vždyť je to tvůj synův den.“ Cítím slzy v očích. „Já nevím… prostě to nedokážu přijmout.“

Dny po svatbě jsou ještě horší. Petr mi volá méně často. Když přijedou na návštěvu, Lucie se snaží být milá, ale já pořád hledám chyby. „Tohle jídlo se u nás nikdy nevařilo,“ rýpnu si jednou při obědě. Petr se na mě podívá s výčitkou: „Mami, proč jí to pořád děláš?“

Jednou večer mi zavolá Jana: „Musíš se změnit, nebo o Petra přijdeš.“ Rozpláču se do telefonu: „Já nevím jak… mám pocit, že už ho ztrácím.“

Čas plyne a já cítím, jak se mezi mnou a Petrem staví neviditelná zeď. Na Vánoce přijedou jen na chvíli. Lucie přinese domácí cukroví a já ho ani neochutnám. Petr je smutný: „Mami, proč jsi taková?“

Jednou večer sedím sama v kuchyni a prohlížím si staré fotky – Petr jako malý kluk na kole, Petr s vysvědčením… Slzy mi tečou po tváři. Najednou zazvoní telefon.

„Mami?“ ozve se Petrův hlas. „Můžeme si promluvit?“

Přijedou oba. Lucie je nervózní, Petr vážný. „Mami,“ začne Petr tiše, „já tě mám rád. Ale Lucii taky. A jestli nás nemůžeš přijmout oba… tak už sem jezdit nebudeme.“

Cítím, jak se mi hroutí svět pod rukama. „Petře… já nevím jak…“ šeptám.

Lucie se na mě podívá: „Paní Novotná, já vás nechci nahradit. Jen bych chtěla být součást vaší rodiny.“

Dívám se na ně – na svého syna a jeho ženu – a poprvé si uvědomuji, že bojuji sama proti sobě. Že moje hrdost mi bere to nejcennější.

„Petře… promiň mi to všechno,“ řeknu nakonec tiše.

Od té chvíle se snažím změnit. Není to snadné – někdy mám pořád chuť Lucii něco vytknout nebo Petrovi připomenout staré časy. Ale učím se mlčet a dívat se na ně s láskou.

Teď sedím na lavičce před domem a sleduji, jak si Petr s Lucií hrají s jejich malou dcerkou Aničkou na zahradě. Srdce mě pořád někdy bolí – ale už vím, že láska je víc než hrdost.

Někdy si říkám: Kolik rodin se rozpadne jen proto, že někdo nedokáže pustit minulost? A stojí vůbec hrdost za to ztratit ty, které milujeme nejvíc?