Když minulost zaklepe na dveře: Příběh o první lásce a ztracených letech

„Kdo jste?“ ozvalo se za dveřmi, když jsem třesoucí se rukou stiskla zvonek. Srdce mi bušilo až v krku. Stála jsem před domem na okraji Pardubic, kde měl žít Petr, moje první láska z gymnázia. Po čtyřiceti letech jsem se rozhodla najít odpovědi na otázky, které mě pronásledovaly každou noc.

Dveře se otevřely a přede mnou stála žena, která mi byla až znepokojivě podobná. Stejné oči, stejný tvar obličeje, dokonce i stejný způsob, jak si nervózně uhlazovala vlasy za ucho. Chvíli jsme na sebe jen zíraly. „Hledáte někoho?“ zeptala se opatrně. „Já… hledám Petra Novotného. Je tady?“ vypravila jsem ze sebe.

Zaváhala. „Tatínku! Někdo za tebou!“ zavolala do domu a ustoupila stranou. Z chodby se ozval známý hlas, který mě vrátil o desítky let zpět. „Ano? Koho to máme?“ Petr se objevil ve dveřích, zestárl, ale jeho oči byly pořád stejné – hluboké, laskavé a trochu smutné.

„Ahoj, Petře,“ řekla jsem tiše. Poznal mě okamžitě. „Bože, Jitko…“ vydechl a v očích se mu zaleskly slzy. „To snad není možné.“

Jeho dcera – musela to být jeho dcera – nás sledovala s napětím. „Tati, kdo to je?“

Petr chvíli mlčel, pak řekl: „To je Jitka. Moje… stará kamarádka.“

Pozval mě dál. Seděli jsme v kuchyni, kde voněla káva a na stole ležely fotografie vnoučat. Jeho žena zemřela před pěti lety, dozvěděla jsem se mezi řečí. Dcera Jana bydlela s ním, protože se rozvedla a s malým synem neměla kam jít.

„Proč jsi přišla?“ zeptal se Petr tiše, když jsme zůstali sami.

„Musela jsem vědět… proč jsi tehdy odešel beze slova? Proč jsi mi nikdy nenapsal?“ vyhrkla jsem.

Petr si povzdechl a zadíval se z okna. „Tvůj otec za mnou přišel,“ začal pomalu. „Řekl mi, že pro tebe mám zapomenout. Že si zasloužíš lepší život než s klukem z dělnické rodiny. A já… byl jsem zbabělec.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět pod nohama. Celý život jsem si myslela, že mě Petr opustil kvůli jiné dívce nebo že už mě nemiloval. Nikdy by mě nenapadlo, že za tím stojí můj vlastní otec.

„Víš, kolik let jsem tě nenáviděla?“ šeptla jsem. „Kolik nocí jsem probrečela?“

Petr přikývl. „Já taky,“ řekl tiše. „Ale pak přišla Hana… a narodila se Jana. Snažil jsem se žít dál.“

Jana mezitím přišla do kuchyně a posadila se naproti mně. „Vy jste ta Jitka? O které táta občas mluvil?“ zeptala se zvědavě.

Přikývla jsem a v očích mě pálily slzy.

„Víte… vždycky jsem si myslela, že táta nikdy nikoho nemiloval tak jako mámu,“ řekla Jana upřímně. „Ale teď vidím, že to nebyla pravda.“

Seděly jsme tam tři generace žen – já, Jana a její malý syn Tomášek, který si hrál na koberci s autíčky – a každá jsme nesly svůj díl bolesti.

Když jsem odcházela, Petr mě doprovodil ke dveřím.

„Odpustíš mi někdy?“ zeptal se zlomeným hlasem.

Nevěděla jsem, co říct. Tolik let promarněných kvůli jedné lži, jednomu rozhodnutí dospělých.

Cestou domů jsem přemýšlela o svém životě – o manželství s Karlem, které bylo spíš kompromisem než láskou; o dětech, které už dávno žijí své vlastní životy; o snech, které jsem pohřbila pod nánosem povinností a strachu.

Doma jsem otevřela starý deník z gymnázia a četla si dopisy od Petra, které jsem nikdy neposlala. Slzy mi stékaly po tváři.

Druhý den mi přišla SMS od Jany: „Děkuju vám za odvahu přijít. Myslím, že jste tátovi dala něco, co už dávno potřeboval – klid.“

Seděla jsem u okna a dívala se na šedivé nebe nad Pardubicemi.

Kolik životů by bylo jiných, kdybychom měli odvahu říct pravdu včas? Kolik štěstí jsme si nechali vzít kvůli strachu druhých?

Možná je čas začít žít pro sebe – i když je mi šedesát.

Co byste udělali vy? Odpustili byste minulosti? Nebo byste ji nechali dál ovládat svůj život?