Můj syn, můj cizinec: Pravda, kterou jsem nechtěla znát

„Tomáši! Proboha, co se ti stalo?“ vyhrkla jsem, když jsem ho spatřila ležet na nemocničním lůžku. Jeho tvář byla bledá, oči zavřené, ruce bezvládně položené na dece. Všude kolem pípaly přístroje a já měla pocit, že se mi svět zhroutil pod nohama. Ještě před týdnem jsem si myslela, že je všechno v pořádku. Že Tomáš je jen zaneprázdněný prací, že má svůj život, do kterého už matka nepatří. Ale teď, když jsem viděla jeho bezvládné tělo, mě zaplavila vina a strach.

„Paní Novotná?“ oslovila mě mladá žena s krátkými vlasy, která stála u postele. „Jsem Eva. Tomášova… kamarádka.“ Zarazila se na okamžik, jako by hledala správné slovo. Podívala se na mě s podivnou směsí soucitu a výčitky.

„Vy jste… vy jste s Tomášem často?“ zeptala jsem se nejistě. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Vždyť já o jeho přátelích nevěděla skoro nic. Vždycky mi říkal jen obecné věci: že je v práci hodně stresu, že má málo času. Nikdy nezmínil žádnou Evu.

„Ano,“ odpověděla tiše. „Poslední dobou jsme spolu trávili hodně času. Tomáš… procházel těžkým obdobím.“

Zamrazilo mě. Jak to, že jsem nic nepoznala? Vždyť jsem jeho matka! Když byl malý, poznala jsem každou jeho náladu, každý smutek i radost. Ale teď? Teď přede mnou ležel cizinec.

Sedla jsem si k jeho posteli a vzala ho za ruku. Byla studená a zpocená. „Tomáši, proč jsi mi nic neřekl?“ zašeptala jsem.

Eva se na mě podívala s pochopením. „Někdy je těžké mluvit s rodiči o všem. Tomáš měl pocit, že byste ho nepochopila.“

Ta slova mě bodla do srdce. Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem se snažila být tou nejlepší matkou. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu seděli u stolu a on mlčel. Já mluvila o počasí, o sousedech, o tom, co vařím k večeři – a on jen přikyvoval nebo se vymlouval na únavu.

V tu chvíli vešel do pokoje muž kolem třicítky s tetováním na ruce. „Ahoj Evo,“ kývl na Evu a pak se podíval na mě. „Vy jste Tomášova máma? Já jsem Petr.“

„Těší mě,“ zamumlala jsem rozpačitě.

Petr se posadil k nohám postele a začal vyprávět: „Tomáš je skvělej chlap. Vždycky pomáhal ostatním v práci, i když sám měl problémy.“

„Jaké problémy?“ zeptala jsem se opatrně.

Petr se podíval na Evu a pak zpátky na mě. „Tomáš měl dluhy. Kvůli bývalé přítelkyni. Snažil se to zvládnout sám, nechtěl vás zatěžovat.“

Zamrazilo mě podruhé během jedné hodiny. Dluhy? Bývalá přítelkyně? O ničem z toho jsem neměla tušení.

„Proč mi to neřekl?“ ptala jsem se zoufale.

Eva si povzdechla: „Měl pocit, že byste ho odsoudila. Že byste byla zklamaná.“

V hlavě mi běžely vzpomínky jako film: Tomáš v pubertě, jak se hádáme kvůli škole; Tomáš po maturitě, jak odchází z domu bez rozloučení; Tomáš na návštěvě jednou za měsíc, vždycky ve spěchu.

Seděla jsem tam dlouhé hodiny a sledovala jeho klidný dech. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se odcizili. Kde byla ta chvíle, kdy jsme si přestali rozumět? Bylo to tehdy, když odešel studovat do Brna? Nebo už dřív?

Když se Tomáš konečně probral, podíval se na mě unavenýma očima. „Mami… promiň.“

„Za co?“ zeptala jsem se tiše.

„Že jsem ti nic neřekl. Nechtěl jsem tě zklamat.“

Vzala jsem ho za ruku pevněji. „Tomáši, já bych tě nikdy neodsoudila. Jsi můj syn.“

Usmál se smutně. „Někdy mám pocit, že mě vůbec neznáš.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Možná měl pravdu. Možná jsem byla tak zaměstnaná svým vlastním životem a představou o tom, jaký by měl být můj syn, že jsem přehlédla toho skutečného Tomáše.

V následujících dnech za ním chodili další lidé – kolegové z práce, sousedka z vedlejšího bytu, dokonce i starý kamarád ze základky Honza. Každý z nich mi vyprávěl jiného Tomáše: někdo mluvil o jeho smyslu pro humor, jiný o jeho pomoci při stěhování nebo o tom, jak zachránil toulavého psa.

Začala jsem chápat, že můj syn měl život plný lidí a příběhů, o kterých jsem neměla ani tušení.

Jednoho večera jsme seděli u jeho postele sami. „Mami,“ začal opatrně Tomáš, „víš… já vím, že jsi to vždycky myslela dobře. Ale někdy jsi byla moc… přísná. Měl jsem strach ti říct pravdu.“

Polkla jsem slzy. „Možná jsem byla moc tvrdá,“ přiznala jsem poprvé nahlas sama sobě i jemu.

„Ale pořád jsi moje máma,“ usmál se Tomáš a poprvé po dlouhé době mě objal.

Když jsem odcházela z nemocnice do chladné listopadové noci, cítila jsem v sobě směs smutku i naděje. Možná už nikdy nebudu znát všechny stránky svého syna – ale teď vím jedno: nikdy není pozdě začít znovu hledat cestu k tomu druhému.

Ptám se sama sebe: Kolik toho vlastně víme o svých nejbližších? A kolik toho chceme opravdu slyšet?