Ve stínu domova: Příběh útěku a ztracené důvěry

„Mami, proč musíme jít pryč?“ šeptala mi Anička do ucha, zatímco jsem jí v rychlosti oblékala bundu. Venku zuřila bouřka, hromy duněly a blesky osvětlovaly náš malý panelákový byt v Ostravě. Všechno se ve mně třáslo – strach, vztek i zoufalství. „Musíme, zlatíčko. Teď není čas na otázky,“ odpověděla jsem a snažila se, aby mi hlas nezlomil pláč. Honzík už stál u dveří s batohem, do kterého jsem narychlo naházela pár věcí. Věděla jsem, že když se Radek vrátí domů opilý, nebude to poprvé, co na mě vztáhne ruku. Ale tentokrát jsem cítila, že už to nesnesu.

Vyběhli jsme do deště. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem volala Janě. „Prosím tě, Jani, můžeš nás vzít k sobě? Jen na jednu noc…“ slyšela jsem svůj hlas, jak se třese. „Samozřejmě! Přijeďte hned,“ odpověděla bez zaváhání. Jana byla moje nejlepší kamarádka už od základky. Vždycky jsme si pomáhaly – ona mě utěšovala po rozchodu s prvním klukem, já jí pomáhala s učením na maturitu. Věděla jsem, že teď je to vážnější než kdy dřív.

Když jsme dorazili k Janě domů, Petr otevřel dveře. Jeho pohled byl tvrdý a neústupný. „Co se děje?“ zeptal se a přejel mě pohledem od hlavy k patě. „Potřebujeme tu přespat,“ vysvětlila jsem tiše. Jana už stála za ním a snažila se ho přesvědčit: „Petře, prosím tě, je to jen na jednu noc…“ Ale Petr zavrtěl hlavou: „Nechci žádné problémy v baráku. Máme svoje děti, máme svoje starosti.“

Stála jsem tam promočená s dětmi v náručí a cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Jana se rozplakala: „Prosím tě, Petře! To je moje nejlepší kamarádka!“ Ale on byl neoblomný. „A co když přijde její manžel? Co když tu bude dělat scény? Nechci to tady.“

Děti se ke mně tiskly a já cítila jejich strach. V tu chvíli jsem pochopila, že i ti nejbližší lidé vás mohou zradit nebo odmítnout, když jde do tuhého. Jana mě objala: „Zkusím ho ještě přemluvit…“ šeptala mi do ucha. Petr mezitím odešel do kuchyně a slyšela jsem, jak bouchl dveřmi.

Seděla jsem s dětmi na chodbě a čekala. Anička se ke mně tiskla a Honzík tiše plakal. Jana se vrátila po pár minutách: „Promiň… On prostě nechce.“ Slzy jí tekly po tvářích. „Můžu ti aspoň zavolat taxíka? Nebo někam jinam?“

V tu chvíli jsem cítila takovou bezmoc jako nikdy předtím. Vždycky jsem si myslela, že když bude nejhůř, mám se kam obrátit. Ale teď jsem byla sama – s dětmi v dešti, bez střechy nad hlavou.

Nakonec jsme skončili v azylovém domě pro matky s dětmi na druhém konci města. Tam nás přijali bez otázek. Bylo tam chladno a cizí ženy seděly v kuchyňce a mlčky si mě prohlížely. Děti usnuly vedle mě na úzké posteli a já zírala do stropu.

Dny v azylovém domě byly těžké. Každý měl svůj příběh – někdo utekl před násilím, někdo před dluhy nebo závislostí partnera. S ostatními ženami jsme si začaly povídat až po pár dnech. Jedna z nich, Lenka, mi řekla: „Víš, já taky myslela, že mám kamarádky. Ale když jsem potřebovala pomoc, nikdo se neozval.“

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně znamená rodina a přátelství. Je to jen slovo? Nebo něco víc? Jana mi každý den psala zprávy: „Mrzí mě to… Petr je prostě takový…“ Ale já už jí nedokázala odpovědět.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice a ptala se mě na Radka: „Chcete ho nahlásit?“ Zaváhala jsem – bála jsem se jeho pomsty i toho, co by to znamenalo pro děti. Ale nakonec jsem řekla: „Ano.“

Začal kolotoč výslechů, papírování a soudních tahanic o děti. Radek mi posílal výhružné zprávy: „Stejně tě najdu! Děti jsou moje!“ Každý den jsem žila ve strachu.

Jana mi nabídla peníze na právníka, ale já odmítla. Něco ve mně se zlomilo – už jsem nechtěla být ta slabá, která čeká na pomoc druhých.

Po několika měsících soud rozhodl o zákazu styku Radka s námi a já dostala možnost začít znovu – v malém bytě na sídlišti v Porubě. Děti začaly chodit do nové školy a já si našla práci v pekárně.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Můžu tě přijít navštívit?“ Souhlasila jsem – chtěla jsem jí říct všechno do očí.

Seděly jsme spolu u stolu a mlčely. Nakonec Jana řekla: „Promiň mi to všechno… Já bych tě nikdy nechtěla nechat venku… Ale Petr… Já nevím…“

Podívala jsem se na ni a poprvé cítila klid: „Možná jsme si obě myslely, že přátelství vydrží všechno. Ale někdy stačí jeden okamžik a všechno je jinak.“

Jana odešla a já zůstala sama s myšlenkami.

Teď už vím, že rodina ani přátelé nejsou samozřejmostí – někdy musíme spoléhat jen sami na sebe.

A tak se ptám: Kde je ta hranice mezi pomocí a strachem? A co byste udělali vy na mém místě?