Jak jsem se naučila říkat „ne“ – příběh o tom, jak rodina zničila náš sen o životě u moře

„Zase přijedou? To si děláš srandu, Jirko?“ vyhrkla jsem, když mi manžel podával telefon s další zprávou od jeho sestry. „Prý na víkend. A možná by zůstali i do pondělí, když je svátek.“ Jeho hlas byl tichý, skoro provinilý. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o stůl, ale místo toho jsem jen sevřela pěsti a zhluboka dýchala.

Když jsme se před rokem stěhovali z Ostravy do Karlových Varů, byla jsem plná naděje. Nový byt s výhledem na řeku, klidné ulice, lázeňská atmosféra – všechno bylo jako z pohádky. S Jirkou jsme si slíbili, že začneme znovu. Žádné neustálé návštěvy, žádné rodinné drama. Jen my dva a náš nový život.

Ale realita byla jiná. První přijela Jirkova maminka – „jen na pár dní, abych vám pomohla vybalit“. Pak jeho sestra s manželem a dvěma dětmi – „děti chtějí vidět lázně“. Pak můj bratr s přítelkyní – „potřebujeme si odpočinout od Prahy“. Každý týden někdo. Náš byt se proměnil v noclehárnu. Ráno jsem nacházela cizí ponožky v koupelně, večer jsem vařila pro osm lidí místo pro dva.

Jednou v noci jsem seděla na balkoně a koukala na řeku. Byla jsem unavená, podrážděná a cítila jsem se jako host ve vlastním domě. Jirka si sedl vedle mě a položil mi ruku na rameno. „Já vím, že je to moc. Ale co mám dělat? Jsou to přece rodina.“

„A my nejsme rodina?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Kdy jsme naposledy byli sami? Kdy jsme naposledy dělali něco jen pro sebe?“

Mlčel. Věděla jsem, že ho to trápí stejně jako mě, ale neuměl říct ne. A já taky ne.

Jednoho rána, když jsem v kuchyni připravovala snídani pro další várku hostů, přišla za mnou moje máma. „Lucko, měla bys být ráda, že vás má rodina ráda. Ne každý má takové štěstí.“

„Ale mami,“ povzdechla jsem si, „tohle není štěstí. To je únava.“

Podívala se na mě s nepochopením a já cítila, jak se mi derou slzy do očí. Byla jsem rozpolcená – chtěla jsem být dobrá dcera, švagrová i manželka, ale zároveň jsem toužila po klidu a prostoru jen pro nás dva.

Situace vyvrcholila jednoho víkendu v červenci. Bylo vedro k zalknutí a v bytě nás bylo deset. Děti křičely, někdo rozbil hrnek, Jirkova maminka mi radila, jak správně větrat a můj bratr si stěžoval na matraci. Večer jsem se zavřela v ložnici a rozplakala se.

Jirka přišel za mnou. „Lucko, tohle už nejde,“ řekl tiše. „Musíme jim to říct.“

„A co když se urazí? Co když nás přestanou mít rádi?“ zeptala jsem se zoufale.

„A co když přestaneme mít rádi sami sebe?“ odpověděl mi otázkou.

Druhý den jsme svolali všechny do obýváku. Srdce mi bušilo až v krku. Jirka začal: „Máme vás rádi, ale potřebujeme být taky sami. Náš byt není hotel.“

Nastalo ticho. Jirkova sestra se zamračila: „Takže už sem nemáme jezdit?“

„Můžete,“ vložila jsem se do toho, „ale jen občas a po předchozí domluvě. Potřebujeme svůj klid.“

Následovala vlna nevole, uražených pohledů a tichých výčitek. Někteří sbalili kufry ještě ten den. Máma mi později volala: „Tohle jsi přehnala.“

Ale já cítila úlevu. Poprvé za dlouhou dobu jsme s Jirkou seděli večer sami na balkoně a mlčeli – v tom nejkrásnějším tichu na světě.

Od té doby je náš domov zase náš. Rodina přijede jednou za čas a my si to dokážeme užít. Naučila jsem se říkat „ne“ – a zjistila jsem, že tím nikoho neztrácím. Naopak – získala jsem zpátky sebe i svůj vztah.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké postavit si hranice před těmi, které máme nejradši? Máte to taky tak? Co byste udělali vy na mém místě?