Když sliby nestačí: Příběh o zklamání a rodinných poutech

„Lucie, já dneska nemůžu přijít. Omlouvám se, ale prostě to nejde.“

Stála jsem u okna v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a v ruce svírala mobil. Venku padal hustý sníh a já cítila, jak mi v hrudi narůstá panika. „Ale mami, vždyť jsi slíbila, že Matěje pohlídáš! Petr je sotva doma z nemocnice, potřebuje klid. Já musím do práce, jinak mě vyhodí!“

Ticho na druhém konci bylo delší, než bych čekala. „Já vím, Lucko, ale bolí mě záda a… prostě to dneska nejde. Zkus si vzít volno.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla odpovědět. Zírala jsem na černou obrazovku telefonu a měla chuť s ním praštit o zem. V hlavě mi vířily myšlenky: Co teď? Kdo mi pomůže? Jak to zvládnu?

Petr ležel v ložnici, bledý a slabý. Když jsem vešla, podíval se na mě unavenýma očima. „Co se děje?“

„Tvoje máma dneska nepřijde,“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. „Musím do práce. Nemůžu si vzít další volno.“

Petr si povzdechl a otočil se ke zdi. „To snad není možný…“

Matěj, náš tříletý syn, mezitím začal v obýváku rozebírat stavebnici. Věděla jsem, že ho nemůžu nechat samotného ani na minutu. Zoufale jsem prohledávala telefonní seznam – sousedka paní Novotná? Ta je nemocná. Kamarádka Jana? V práci. Moje máma? Ta bydlí až v Brně.

Byla jsem v pasti.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra a přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme si všechno naplánovali! Tchyně sama nabízela pomoc, dokonce říkala: „Nebojte se, Lucinko, Matěje zvládnu.“ A teď? Najednou má bolavá záda.

Ráno jsem volala do práce. Šéfová byla nekompromisní: „Paní Nováková, už jste doma třetí týden. Pokud dneska nepřijdete, budeme to muset řešit.“

Seděla jsem u kuchyňského stolu a brečela do hrnku s kávou. Petr přišel a sedl si naproti mně.

„Lucko, tohle nemůžeme zvládnout sami,“ řekl tiše. „Možná bych měl jít zpátky do nemocnice.“

„To ne!“ vykřikla jsem až příliš hlasitě. Matěj se lekl a začal plakat.

V tu chvíli mi došlo, že jsme úplně sami.

Odpoledne jsem sbalila Matěje do kočárku a šla s ním ven, abychom aspoň na chvíli změnili prostředí. Sníh křupal pod nohama a já přemýšlela o tom, proč je to tak těžké. Proč rodina selhává právě tehdy, když ji nejvíc potřebujeme?

Na hřišti jsem potkala sousedku Hanku. „Ty vypadáš hrozně unaveně,“ řekla upřímně.

„Tchyně mi dneska odřekla hlídání,“ svěřila jsem se jí.

Hanka pokrčila rameny: „To znám. Moje máma taky slibuje hory doly a pak má vždycky něco důležitějšího.“

Najednou mi došlo, že v tom nejsem sama. Že spousta žen kolem mě zažívá totéž – sliby rodiny, které se rozplynou jako pára nad hrncem.

Večer jsem seděla u počítače a hledala chůvu na internetu. Ceny byly šílené – za jeden den bych dala polovinu výplaty. Petr spal a Matěj konečně usnul po dlouhém pláči.

Začala jsem psát tchyni zprávu:

„Mami, chápu, že tě bolí záda, ale opravdu jsme na tebe spoléhali. Petr je nemocný a já přijdu o práci. Prosím tě, můžeš nám pomoct aspoň zítra?“

Odpověď přišla až ráno:

„Lucko, promiň, ale necítím se dobře. Musíte si poradit sami.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo.

Druhý den jsem šla do práce s Matějem za ruku. Šéfová mě viděla přicházet s dítětem a jen protočila oči: „To myslíte vážně?“

„Nemám jinou možnost,“ odpověděla jsem tiše.

Celý den byl peklo – Matěj plakal, kolegové si šeptali a já měla pocit, že selhávám jako matka i jako zaměstnanec.

Večer jsme s Petrem seděli u stolu a mlčky jedli večeři.

„Myslíš, že jsme udělali něco špatně?“ zeptal se najednou Petr.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Možná jsme jen moc věřili lidem.“

Tchyně už se neozvala. Od té doby jsme si museli poradit sami – střídali jsme se s Petrem podle jeho sil, občas pomohla Hanka nebo jiná sousedka. Bylo to těžké období a já cítila hořkost pokaždé, když jsem viděla tchyni na fotce nebo slyšela její jméno.

Dnes už je Petr zdravý a Matěj chodí do školky. Ale ta zima ve mně zůstala jako jizva.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké dodržet slovo? A jak moc nás to poznamená, když nás rodina nechá ve štychu právě tehdy, když ji nejvíc potřebujeme?