Když máma překročí hranice: Příběh jedné rodiny z Brna

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl jsem, když jsem uslyšel, jak před mými kamarády v hospodě na Veveří vypráví, že jsem neschopný manžel, protože nedokážu udělat radost vlastní ženě. Všichni ztichli. Sklenice piva zůstaly viset ve vzduchu. Cítil jsem, jak mi hoří tváře studem a vztekem zároveň.

Začalo to přitom úplně nevinně. Máma, Jana, vždycky chtěla být tou nejlepší tchyní na světě. Když jsem si bral Kláru, byla nadšená – konečně další žena v rodině! Jenže máma je typ člověka, co musí mít všechno pod kontrolou. A já… já jsem vždycky ustupoval. „Nech to být, Petře, maminka to myslí dobře,“ říkala Klára. Jenže tentokrát už to nešlo.

Před týdnem přišla máma s nápadem: „Klárko, co kdybych ti zaplatila wellness víkend v Luhačovicích? Potřebuješ si odpočinout od toho mého syna!“ Smála se a já taky. Ale Klára ztuhla. „Děkuju moc, Jano, ale nemůžu. Musím být doma,“ odpověděla tiše.

Máma se nenechala odbýt. „Ale prosím tě! Vždyť Petr zvládne domácnost i bez tebe. Nebo snad ne?“

Klára se na mě podívala s prosbou v očích. „Mami, opravdu teď nemůžu pryč,“ zopakovala. Máma se urazila. „Tak to je teda pěkné! Já se snažím a ty mě odmítáš?“

Doma bylo dusno. Klára mi večer řekla: „Petře, tvoje máma mě pořád tlačí do věcí, které nechci. Já teď nemůžu nikam jet…“ Zlomil se jí hlas. „Mám podezření na těhotenství a bojím se to říct nahlas, dokud si nejsem jistá.“ Zůstal jsem stát jako opařený.

Druhý den jsem šel s kamarády do hospody – potřeboval jsem vypnout hlavu. Jenže máma tam byla taky, s tátou a jejich partou známých. A najednou začala před všemi rozebírat, jak je Klára nevděčná a já slaboch, protože nedokážu ženu přesvědčit k radosti.

„Petr je hodnej kluk, ale neumí si dupnout! Kdybych já byla jeho žena, už dávno bych byla někde na wellnessu a ne doma!“ smála se máma a ostatní s ní.

„Mami, dost!“ vykřikl jsem. „Nevíš vůbec nic o tom, proč Klára nechce jet!“

Všichni ztichli. Táta se na mě podíval přísně: „Tak co se děje?“

„To je naše věc,“ procedil jsem mezi zuby a odešel ven na vzduch. Srdce mi bušilo až v krku.

Doma mě čekala Klára s uplakanýma očima. „Volala mi tvoje máma. Prý jsem tě ztrapnila před všemi a že bych si měla uvědomit, co pro mě dělá.“ Sedla si ke mně na gauč a rozplakala se.

„Kláro… promiň. Já už nevím, co mám dělat. Máma překročila všechny meze,“ zašeptal jsem.

Další dny byly peklo. Máma mi psala dlouhé zprávy: „Jsem tvoje matka! Jak se můžeš takhle chovat? Já jen chtěla udělat radost vaší rodině!“ Táta mi volal: „Petr, jsi chlap nebo ne? Máš stát za rodinou!“

Jenže já už nevěděl, za kterou rodinou mám stát. Za tou původní – mámou a tátou – nebo za tou novou, kterou tvořím s Klárou?

Jednoho večera jsem seděl v kuchyni a díval se na Kláru, jak si hladí břicho. „Petře… co když to bude holčička?“ usmála se nesměle.

V tu chvíli mi došlo, že musím chránit ji i naše budoucí dítě. Ale jak to vysvětlit mámě? Jak jí říct, že její láska dusí?

Nakonec jsem jí napsal dopis:

„Mami,

mám tě rád a vždycky budu tvůj syn. Ale teď musím být hlavně manžel a možná i táta. Prosím tě, respektuj naše rozhodnutí a dej nám prostor dýchat. Nechci tě ztratit, ale nechci přijít ani o Kláru.

Petr“

Odpověď nepřišla hned. Dny byly tiché a napjaté. Pak přišla krátká zpráva: „Potřebuju čas.“

A tak tu sedím mezi dvěma světy – mezi mámou, která mě vychovala, a ženou, kterou miluju.

Někdy si říkám: Je možné být dobrým synem i manželem zároveň? Nebo musíme vždycky někoho zklamat?

Co byste udělali vy na mém místě?