Svatba na čekané: Pravda, kterou jsem nechtěl slyšet

„Ne, Ivano, tahle písnička je moc smutná. Chci, aby naši hosté tančili, ne plakali,“ směju se a ona mi vlepí lehký pohlavek přes stůl. „Ale Honzo, vždyť je to naše písnička! Pamatuješ na ten večer na Petříně?“ Její oči září a já vím, že bych jí nejradši splnil každé přání. V tu chvíli mi začne vibrovat mobil. Na displeji svítí „Máma“. Zvednu to a hned slyším její roztřesený hlas: „Honzo, prosím tě… přijď do nemocnice. Vezmi s sebou všechny papíry od pojištění. Táta… je to vážné.“

Všechno ve mně ztuhne. Ivana se na mě tázavě dívá, ale já jen rychle platím a vyrážíme k autu. Cestou mlčím, v hlavě mi hučí. Táta byl vždycky silný chlap, nikdy si nestěžoval. Co se mohlo stát?

V nemocnici nás vítá máma s uplakanýma očima. „Je na JIPce,“ šeptá a chytá mě za ruku tak pevně, až mě to bolí. Ivana zůstává na chodbě, já jdu s mámou dovnitř. Táta leží bledý, napojený na hadičky. Nikdy jsem ho takhle neviděl.

„Honzo…,“ zachraptí, když mě spatří. „Musím ti něco říct.“ Máma se rozpláče ještě víc. „Teď ne, Františku, šetři síly,“ prosí ho. Ale táta trvá na svém: „Nech nás chvíli samotné.“

Sedím u jeho postele a cítím, jak se mi svírá žaludek. „Synku… nejsi můj syn.“ Slova padají do ticha jako kameny do studny. „Cože?“ vydechnu. „Tvoje máma… měla před svatbou někoho jiného. Já jsem to věděl od začátku. Ale miloval jsem ji… i tebe.“

Nevím, co říct. V hlavě mi běží obrazy z dětství – jak mě učil jezdit na kole, jak jsme spolu stavěli modely letadel, jak mě poprvé vzal na hokej. Všechno to byla lež? „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ šeptám.

„Chtěl jsem tě chránit. Ale teď… musíš znát pravdu.“

Vyjdu z pokoje jako ve snu. Máma mě obejme, ale já ji odstrčím: „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ Rozpláče se ještě víc: „Bála jsem se, že tě ztratím.“

Ivana mě najde na lavičce před nemocnicí. „Co se stalo?“ ptá se tiše. Dívám se na ni a najednou mám pocit, že už ničemu nerozumím. „Celý můj život je lež,“ řeknu.

Dny plynou v mlze. Táta bojuje o život a já bojuju sám se sebou. Máma mi píše zprávy, volá, ale já jí neodpovídám. Ivana se snaží být oporou, ale i mezi námi to skřípe. „Honzo, pořád jsi to ty,“ říká mi večer v kuchyni, když sedíme nad studenou večeří. „Jsi ten samý člověk.“

„Ale nejsem! Celý život jsem žil v cizí rodině!“ vybuchnu.

Jednou večer mi zazvoní telefon – táta zemřel. Všechno ve mně praskne. Na pohřbu stojím vedle mámy a držím ji za ruku, i když bych nejradši utekl pryč. Lidé přicházejí kondolovat, říkají mi, jaký byl táta skvělý člověk. A já nevím, co si mám myslet.

Po pohřbu sedíme doma v obýváku. Máma přede mě položí starou krabici s dopisy a fotkami. „Tohle je tvůj skutečný otec,“ ukazuje na fotku mladého muže v uniformě. „Jmenoval se Petr Novotný. Zemřel při autonehodě pár měsíců po tvém narození.“

Čtu dopisy plné lásky a bolesti. Máma mi vypráví o své první lásce, o strachu z budoucnosti, o tom, jak ji František zachránil před samotou i pomluvami vesnice.

Začínám chápat její rozhodnutí – ale odpustit nedokážu.

Svatba s Ivanou se odkládá. Nedokážu se radovat, když nevím, kdo vlastně jsem. Ivana je trpělivá, ale vidím v jejích očích smutek.

Jednoho dne mě navštíví strýc Karel – tátův bratr. Sedíme spolu u piva v hospodě U Tří růží.

„Víš, Honzo,“ začne opatrně, „Franta tě měl rád jako vlastního. Nikdy o tobě nepochyboval.“

„Ale proč mi to všichni tajili?“ ptám se zoufale.

Karel pokrčí rameny: „Někdy lidé dělají špatné věci ze správných důvodů.“

Doma dlouho sedím nad fotkami obou otců – toho biologického i toho vychovatele. Kdo jsem? Komu patřím?

Po měsících ticha napíšu mámě dopis: „Možná ti jednou odpustím. Ale dnes ještě ne.“ Ivaně řeknu: „Chci začít znovu – ale potřebuju čas.“

Dívám se do zrcadla a ptám se sám sebe: „Je rodina krev? Nebo vzpomínky? Co byste udělali vy na mém místě?“