Ne každý má život jako z pohádky: Příběh Jany

„Tomáši, už zase přišla upomínka na splátku hypotéky. Co s tím budete dělat?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do jejich bytu. Vzduch byl těžký, děti křičely v dětském pokoji a Petra seděla na gauči s hlavou v dlaních. Všimla jsem si jejího bledého obličeje a kruhů pod očima.

„Mami, prosím tě, nech to být. Nějak to zvládneme,“ odpověděl Tomáš podrážděně a ani se na mě nepodíval. Věděla jsem, že je unavený. Pracoval dvanáctky ve skladu, domů chodil pozdě večer a poslední dobou byl pořád mrzutý. Petra byla na mateřské, ale místo návratu do práce zjistila, že je znovu těhotná. Bylo to neplánované a já jsem v jejích očích viděla strach i výčitky.

„Petro, kdybys potřebovala pomoct s dětmi, dej mi vědět,“ nabídla jsem tiše. Věděla jsem, že moje nabídka je spíš zoufalý pokus něco změnit než skutečné řešení. Sama jsem pracovala jako prodavačka v malém obchodě a peněz nazbyt jsme doma nikdy neměli. Ale když jsem viděla, jak se moje rodina rozpadá pod tíhou dluhů a nevyřčených výčitek, bolelo mě to víc než vlastní únava.

Petra se na mě podívala s očima plnýma slz. „Děkuju, Jano. Já už fakt nevím, co mám dělat. Chtěla jsem jít zpátky do práce, ale teď…“ Hlas se jí zlomil. „Nevím, jak to zvládneme.“

Tomáš vstal od stolu a začal nervózně přecházet po kuchyni. „Tohle není fér! Dělám, co můžu! Ale všechno je na mně! Hypotéka, složenky, jídlo… A ještě poslouchat od šéfa, že bych měl být vděčný za přesčasy!“

„Tome, já ti to nevyčítám,“ zašeptala Petra.

„Ale já už nemůžu! Každý den je to stejné! Přijdu domů a místo klidu mě čekají jen další problémy!“ Tomáš praštil pěstí do stolu tak silně, až se rozlil čaj.

Děti se rozplakaly ještě víc. V tu chvíli jsem měla chuť všechny obejmout a říct jim, že všechno bude dobré. Ale věděla jsem, že by to byla lež.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s manželem taky spláceli hypotéku na panelákový byt v Ostravě. Tehdy jsme měli málo peněz, ale byli jsme mladí a plní naděje. Dnes už je všechno jiné – ceny rostou rychleji než platy a mladí lidé jsou pod tlakem, který si naše generace neuměla představit.

Další dny byly jako přes kopírák. Tomáš chodil domů později a později, Petra byla čím dál víc vyčerpaná a děti často nemocné. Jednou večer mi Petra zavolala: „Jano, můžeš prosím přijít? Já už fakt nemůžu.“

Přiběhla jsem k nim domů a našla Petru sedící na zemi v kuchyni s hlavou opřenou o skříňku. Děti spaly a Tomáš nebyl doma.

„Petro, co se stalo?“ sedla jsem si vedle ní.

„Já už nevím… Mám pocit, že všechno kazím. Tomáš je pořád naštvaný, děti mě neposlouchají… A teď ještě to další dítě…“ rozplakala se naplno.

Objala jsem ji a snažila se ji uklidnit. „To není tvoje vina. Nikdo za to nemůže. Prostě život někdy není fér.“

V tu chvíli přišel Tomáš domů. Byl unavený a podrážděný.

„Co tady děláš?“ zeptal se mě bez pozdravu.

„Petra mě zavolala,“ odpověděla jsem klidně.

„Takže už si stěžuje i tobě? To je super!“ odsekl Tomáš ironicky.

„Tome!“ okřikla jsem ho ostřeji, než jsem zamýšlela. „Petra je vyčerpaná! Ty jsi vyčerpaný! Ale musíte držet spolu! Jinak to nezvládnete.“

Tomáš se posadil ke stolu a složil hlavu do dlaní.

„Já vím… Ale mám pocit, že všechno je proti nám. Když jsme kupovali ten dům, myslel jsem si, že začínáme nový život. Teď mám pocit, že jsme udělali největší chybu.“

Seděli jsme tam dlouho do noci a mluvili o všem – o penězích, o strachu z budoucnosti i o tom, jak moc jim chybí obyčejné chvíle klidu.

Začala jsem jim pomáhat s dětmi častěji. Občas jsem jim přinesla nákup nebo uvařila oběd. Ale věděla jsem, že to nestačí. Tomáš začal hledat druhou práci a Petra si přivydělávala šitím dětských oblečků pro sousedky. Přesto byly dny, kdy měli pocit, že se topí.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Tomáš najednou řekl: „Mami… myslíš si někdy, že jsme měli zůstat v tom starém bytě? Že jsme byli moc hrr?“

Podívala jsem se na něj a cítila slzy v očích. „Nevím, Tome. Ale vím jedno – nejste v tom sami.“

Dnes už mají tři děti a pořád bojují s penězi i únavou. Ale drží spolu víc než kdy dřív. A já? Každý den přemýšlím – měla bych jim víc pomáhat? Nebo je lepší nechat je najít vlastní cestu? Jak moc máme zasahovat do života svých dětí?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme jako rodiče právo zasahovat do života svých dospělých dětí – nebo jim máme dát prostor padnout i vstát sami?