Slzy a naděje: Příběh jedné osamělé matky z Černého Mostu

„Mami, proč pláčeš?“ ozvalo se zpoza dveří koupelny, kde jsem seděla na studených dlaždicích a snažila se potlačit vzlyky. Malá Anička stála v pyžamu, v ruce plyšového medvěda, a její oči byly plné strachu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nemůžu dál před ní skrývat pravdu – že jsme zůstaly samy. Petr odešel před týdnem. Prý už toho má dost. Prý jsem moc slabá, moc unavená, moc obyčejná. Nechal mi jen pár stovek na stole a zmizel. V paneláku na Černém Mostě, kde jsme bydlely, se šeptalo, že jsem si za to mohla sama.

„Neboj se, Aničko,“ snažila jsem se ji uklidnit a setřela si slzy. „Všechno zvládneme.“ Ale sama jsem tomu nevěřila. V lednici jen máslo a pár vajec. Na účtu nula. Nájem za dveřmi. A já – bez práce, bez podpory, bez rodiny. Moje máma zemřela před dvěma lety na rakovinu a táta nás opustil ještě dřív, než jsem začala chodit do školy.

Dny se táhly jako těžké olovo. Každé ráno jsem Aničku vodila do školky a pak obcházela úřady práce, kavárny, obchody – všude mě odmítali. „Máte malé dítě? To je problém.“ „Nemáte zkušenosti? To je problém.“ „Jste sama? To je problém.“ Připadala jsem si jako někdo, kdo nepatří nikam. Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli má cenu bojovat dál.

Jednou večer mi sousedka paní Novotná přinesla koláč a sedla si ke mně do kuchyně. „Jsi silnější, než si myslíš,“ řekla mi tiše. „A víš co? Umíš péct nejlepší bábovku v baráku. Proč to nezkusíš prodávat?“ Zasmála jsem se tomu nápadu – kdo by si koupil mou bábovku? Ale v noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem o jejích slovech.

Druhý den jsem vzala poslední peníze a koupila mouku, cukr a vejce. Upekla jsem tři bábovky a nabídla je sousedům. První prodaná bábovka – padesát korun – byla jako světlo v tunelu. Začala jsem péct každý večer po uspání Aničky. Vůně bábovek se linula chodbou a lidé začali klepat na dveře sami od sebe.

Jednou přišla paní Hrdličková z vedlejšího vchodu: „Slyšela jsem, že pečete i bezlepkové věci? Můj syn má alergii.“ Neuměla jsem to, ale slíbila jsem jí to. Celou noc jsem hledala recepty na internetu a druhý den jí nesla první bezlepkový perník. Byla nadšená.

Začaly chodit objednávky na svatby, oslavy i do místní kavárny U Tří borovic. Najednou jsem měla tolik práce, že jsem musela poprosit paní Novotnou o hlídání Aničky. Byla to ona, kdo mi pomohl vyplnit žádost o živnostenský list.

Ale nebylo to jednoduché. Někteří sousedé šeptali: „To je ta, co ji chlap opustil.“ Jiní si stěžovali na vůni pečení na chodbě. Jednou mi někdo vhodil do schránky anonymní dopis: „Vrať se radši k plotně a neotravuj.“ Brečela jsem celou noc.

Ale pak přišla Anička s obrázkem: nakreslila mě s velkým dortem a napsala: „Moje maminka je nejlepší cukrářka na světě.“ To mi dalo sílu pokračovat.

Za rok už jsem měla malou provozovnu v bývalé trafice u metra Rajská zahrada. První den otevření přišla paní Novotná s kyticí tulipánů a Anička s dortem pro mě. Bylo tam plno lidí – i ti, co mi dřív nevěřili.

Jednou mě pozvali do místního komunitního centra, abych povyprávěla svůj příběh dalším ženám. Stála jsem před plnou místností a třásl se mi hlas: „Nikdy nevěřte tomu, že jste slabé jen proto, že jste samy. Každý den můžete začít znovu.“

Dnes už mám dvě zaměstnankyně – Lenku a Martinu, obě samoživitelky jako já. Pečeme dorty pro školy i domovy důchodců. S Aničkou jsme si pořídily malý byt s balkonem a každý večer spolu pečeme nové recepty.

Někdy si ale večer sednu k oknu a přemýšlím: Co by bylo, kdybych tenkrát vzdala? Kolik žen kolem nás ještě věří lžím o vlastní slabosti? Možná právě teď některá z vás potřebuje slyšet: Nikdy není pozdě začít znovu.

Co myslíte – opravdu jsme tak slabé, jak nám někdy říkají? Nebo je v nás mnohem víc síly, než si samy připouštíme?