Moje rodina jsou opravdu příživníci: S Martinem jsme už měli dost jejich chování a rozhodli se je naučit lekci

„To snad nemyslíš vážně, mami! Ty jsi koupila novou saunu a ani jsi nám to neřekla?“ Lucka stála uprostřed naší zahrady s rukama v bok a v očích jí hořel vztek. Vedle ní stál její přítel Tomáš, který už si rozepínal bundu, jako by se chystal okamžitě převléknout do plavek. Za nimi se courali moji rodiče, kteří si už z dálky prohlíželi naši novou dřevěnou krásku, co voněla čerstvým cedrem.

Byl to náš sen. S Martinem jsme roky šetřili, odříkali si dovolené i nové auto, abychom si mohli dopřát trochu klidu a soukromí. Starou saunu jsme měli od mých rodičů – byla děravá, smrděla plísní a každý pokus o relaxaci končil hádkou o tom, kdo ji tentokrát opraví. Když jsme konečně objednali tuhle novou, těšili jsme se, že si ji užijeme spolu. Jenže první víkend po instalaci se naše zahrada proměnila v veřejné lázně.

„Lucko, tohle je naše sauna. Chtěli jsme si ji s Martinem užít aspoň první týden sami,“ zkusila jsem to opatrně. Ale Lucka jen protočila oči. „No tak, mami, vždyť jsme rodina! A navíc – Tomáš má dneska narozeniny. To bys nám fakt zakázala?“

Martin stál opodál a mlčky mě pozoroval. Věděla jsem, že je naštvaný, ale nechával to na mně. Vždycky jsem byla ta, kdo držel rodinu pohromadě. Jenže tentokrát jsem cítila, jak mi v hrudi narůstá vztek.

Rodiče mezitím už seděli na lavičce a rozbalovali termosku s čajem. „Klárko, to je nádhera! To jste si ale polepšili. My bychom taky rádi zkusili tu novou saunu, víš, jak nám ta stará chybí…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme s Martinem opravovali jejich dům, půjčovali jim peníze na nové okapy nebo jim hlídali psa, když jeli na dovolenou. Vždycky jsem byla ta hodná dcera. Ale teď jsem měla pocit, že mě všichni berou jako samozřejmost.

Večer jsem seděla s Martinem v kuchyni a popíjela víno. „Víš, Kláro,“ začal tiše, „já už toho mám dost. Pořád jenom dáváme a nikdy nic nedostaneme zpátky. Tvoje rodina si myslí, že všechno je jejich.“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že má pravdu. Ale zároveň mě bodalo svědomí – vždyť jsou to moji nejbližší.

Další víkend se situace opakovala. Tentokrát dorazil i můj bratr Petr s manželkou a dvěma dětmi. Děti běhaly po zahradě, křičely a házely šišky do jezírka. Petr se usadil v sauně a hlasitě se smál: „To je luxus! Hele, Kláro, až budete dělat další rekonstrukci, dejte vědět – rád přijdu na kolaudaci.“

Martin mi večer navrhl: „Musíme jim dát jasně najevo, že tohle je naše. Jinak nám tu budou každý víkend okupovat zahradu.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty scény z dětství – jak jsme byli soudržní, jak jsme si pomáhali… Ale teď? Teď jsem měla pocit, že mě vlastní rodina dusí.

Ráno jsem napsala do rodinné skupiny na WhatsApp zprávu: „Ahoj všichni, chtěli bychom vás poprosit, abyste nám dali prostor a respektovali naše soukromí. Sauna je naše a rádi vás někdy pozveme – ale prosím, nechoďte bez ohlášení.“

Odpověď přišla okamžitě. Lucka napsala: „To myslíš vážně? Takže už nejsme vítaní? Fajn!“ Petr přidal ironický smajlík: „No jo, někdo si pořídí novou hračku a hned zapomene na rodinu.“

Celý den mi bylo těžko u srdce. Rodiče mi volali a vyčítali mi, že jsem nevděčná dcera. Prý jsem zapomněla na všechno dobré, co pro mě kdy udělali.

Martin mě objal: „Kláro, udělali jsme správnou věc. Musíme chránit to, co je naše.“

Jenže já jsem měla pocit viny. Co když jsem opravdu špatná dcera? Co když jednou budu sama a budu litovat?

Uběhlo pár týdnů. Rodina se mnou skoro nemluvila. Naše zahrada byla tichá – až příliš tichá. Ale poprvé po dlouhé době jsme si s Martinem užili klidný večer v sauně jen sami dva.

Jednou večer mi přišla zpráva od Lucky: „Mami… promiň. Byla jsem protivná. Jen mi chybíš.“

Odpověděla jsem jí: „I já tebe. Ale musíme se naučit respektovat hranice.“

Možná to bude chvíli trvat, ale věřím, že jednou pochopí.

Někdy přemýšlím – kde je hranice mezi pomocí rodině a tím, že si necháme všechno vzít? Je špatné chránit svoje štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?