„To je ženská práce, ty to udělej!“: Když mi sedmiletý syn odmítl uklidit hračky, zhroutila se moje touha být dokonalou manželkou

„To je ženská práce, ty to udělej!“ ozvalo se z obýváku, kde seděl můj sedmiletý syn Matěj na koberci mezi rozházenými kostkami lega. V tu chvíli jsem ztuhla. V hlavě mi zabzučelo a srdce mi začalo bušit rychleji. „Co jsi to řekl?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi znělo napětí. Matěj se ani neotočil, jen pokrčil rameny: „No, vždyť to říkala babička. Že ženský uklízí a chlapi pracujou.“

Zůstala jsem stát mezi kuchyní a obývákem, v ruce utěrku, kterou jsem právě skládala. V tu chvíli mi před očima proběhly všechny ty roky, kdy jsem se snažila být dokonalou manželkou a matkou – přesně tak, jak mě to učily máma a babička. Dům vždy naleštěný, večeře na stole přesně v šest, manželovy košile vyžehlené do posledního záhybu. A teď mi vlastní dítě říká, že úklid je jen moje práce?

„Matěji, pojď sem,“ zavolala jsem ho k sobě. Přišel s otráveným výrazem, v ruce ještě držel figurku rytíře. „Kdo ti tohle řekl?“ ptala jsem se ho znovu. „Babička. A taky teta Jana říkala, že když je doma nepořádek, je to ostuda pro ženskou.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem si sedla na gauč a Matěje si posadila vedle sebe. „Víš, Matěji, není to tak jednoduché. Uklízet by měli všichni, kdo doma bydlí. I tatínek někdy uklízí.“

„Ale táta říká, že je unavenej z práce,“ odporoval Matěj.

A já si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem po celém dni v práci ještě vařila, prala a uklízela, zatímco manžel Petr seděl u televize s pivem v ruce. Vždycky jsem si říkala: „Tak to má být. Tak to dělaly ženy v naší rodině vždycky.“

Moje babička Marie byla vzorem dokonalé hospodyňky. Její dům voněl po buchtách a podlaha se leskla jako zrcadlo. Máma byla stejná – nikdy jsem ji neviděla sedět s knihou nebo si jen tak odpočinout. Vždycky něco dělala pro rodinu. A já? Já jsem se snažila být jako ony. Ale dneska… dneska už nemůžu.

Večer jsem seděla s Petrem u stolu a mlčky jsme jedli večeři. „Co se děje?“ zeptal se mě po chvíli.

„Matěj dneska řekl, že úklid je ženská práce,“ odpověděla jsem tiše.

Petr se zasmál: „No a co? Vždyť je to pravda.“

V tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí. „A tobě to přijde normální? Že já po práci ještě všechno uklízím a ty si sedíš?“

Petr pokrčil rameny: „Tak to bylo vždycky.“

„A nemyslíš, že by se to mělo změnit?“ zeptala jsem se ho zoufale.

Petr jen mávl rukou: „Nedělej z toho vědu.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny ty věty, které jsem slyšela od dětství: „Správná žena zvládne všechno.“ „Když je doma nepořádek, je to ostuda pro ženskou.“ „Manžel musí být spokojený.“

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Lenka si toho všimla: „Co je s tebou? Vypadáš hrozně unaveně.“

A tak jsem jí všechno řekla. O Matějovi, o Petrovi, o babičce i mámě. Lenka mě vyslechla a pak řekla: „Víš co? Já bych jim prostě přestala všechno dělat. Uvidíš, jak dlouho jim to vydrží.“

Ta myšlenka mě pronásledovala celý den. A večer jsem se rozhodla ji vyzkoušet.

Další týden jsem přestala žehlit Petrovi košile. Nechala jsem hračky ležet na zemi a prádlo ve špinavém koši. Večeře byla jednoduchá – chleba s máslem a čajem.

První den si toho nikdo nevšiml. Druhý den už Petr hledal čistou košili a Matěj zakopl o kostky lega.

„Mami, proč jsi neuklidila?“ ptal se mě Matěj.

„Protože mám taky práci a potřebuji si odpočinout,“ odpověděla jsem klidně.

Petr přišel za mnou do kuchyně: „Nemám co na sebe.“

„Tak si vyper košili sám,“ řekla jsem mu poprvé v životě.

Následující dny byly plné hádek a napětí. Petr byl naštvaný, Matěj trucoval a já měla pocit, že selhávám jako žena i matka.

Jednou večer přišla máma na návštěvu. Rozhlédla se po bytě a zamračila se: „Co se tady děje? Máš tu binec.“

„Mami,“ řekla jsem tiše, „už nemůžu všechno dělat sama.“

Máma si povzdechla: „Já vím… Ale tak nás to učili.“

Sedly jsme si spolu ke stolu a poprvé v životě jsme si povídaly o tom, jaké to bylo pro ni – být dokonalou ženou podle představ své matky.

„Nikdy jsem nebyla šťastná,“ přiznala máma tiše.

V tu chvíli mi došlo, že nechci stejný život pro sebe ani pro svou dceru – pokud ji jednou budu mít.

Začali jsme doma nastavovat nová pravidla – každý má své povinnosti bez ohledu na pohlaví. Bylo to těžké a někdy jsme se hádali víc než dřív. Ale pomalu jsme si zvykali.

Dnes už vím, že dokonalost není o naleštěné podlaze ani o vyžehlených košilích. Je o tom, že jsme spolu a že si navzájem pomáháme.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké změnit něco, co nám bylo vštěpováno celé generace? Myslíte si, že je možné prolomit staré rodinné vzorce? Jak to máte doma vy?