Byla jsem příliš tvrdá na Tomáše kvůli jeho vlastnoručnímu dárku?

„To si děláš srandu, Tomáši?“ vyhrkla jsem, sotva jsem roztrhla balicí papír a v rukou mi zůstala dřevěná šperkovnice. Byla těžká, hrany trochu křivé, víko vrzalo. V tu chvíli mi to připadalo jako vtip. Vždyť jsem mu tolikrát říkala, jak toužím po stříbrném náramku z té nové kolekce v centru. A on mi místo toho přinese něco, co vypadá jako školní projekt jeho syna.

Tomáš stál naproti mně v kuchyni, ruce nervózně zastrčené do kapes džínů. „Chtěl jsem, aby to bylo osobní,“ řekl tiše. „Dělal jsem na tom večer co večer, když Matěj usnul.“

V tu chvíli jsem si všimla jeho unavených očí a mozolů na rukou. Ale místo abych ocenila jeho snahu, cítila jsem jen zklamání. „Víš, že nemám ráda tyhle… domácí věci. Proč jsi mi nekoupil něco normálního?“

Tomáš mlčel. Matěj, jeho osmiletý syn, nakukoval z obýváku a já zahlédla v jeho očích smutek. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev, ale hrdost mi nedovolila ustoupit.

„Promiň,“ řekl Tomáš nakonec. „Myslel jsem, že tě potěší něco, co jsem vyrobil sám.“

Zbytek večera jsme strávili v tichu. Já trucovala v ložnici, Tomáš s Matějem skládali puzzle v obýváku. V noci jsem nemohla usnout. Hlavou mi běžely vzpomínky na naše začátky – na to, jak mě Tomáš poprvé pozval na procházku do Stromovky, jak jsme se smáli u piva v hospodě U Tří lvů, jak mě naučil jezdit na kolečkových bruslích.

Ráno bylo napjaté. Tomáš připravil snídani – vajíčka natvrdo a čerstvé rohlíky z pekárny na rohu. Matěj seděl u stolu a mlčky si mazal máslo na chleba.

„Mami, proč jsi byla včera tak zlá?“ zeptal se najednou. Zaskočilo mě to. Nejsem jeho máma, ale už mě tak začal oslovovat.

„Já… byla jsem jen unavená,“ zalhala jsem.

Tomáš se na mě podíval pohledem, který říkal všechno. Zklamání, únava, možná i trochu zlomenosti.

Celý den jsem přemýšlela nad tím, co se stalo. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mé zamyšlenosti.

„Co je s tebou?“ ptala se mě Petra u kávy.

„Pohádali jsme se s Tomášem kvůli dárku,“ přiznala jsem neochotně.

Petra se zasmála: „To je normální. Ale víš co? Můj manžel mi jednou dal k narozeninám ponožky s motivem piva. Taky jsem byla naštvaná, ale pak mi došlo, že je to vlastně roztomilé.“

Jenže ponožky nejsou šperkovnice, říkala jsem si v duchu.

Večer jsem přišla domů a našla Tomáše u stolu s kusem dřeva a pilníkem. Matěj si hrál s legem na koberci.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

Tomáš přikývl.

„Vím, že jsem byla včera nespravedlivá,“ začala jsem. „Měla jsem ti poděkovat. Jenže já… já mám někdy pocit, že mě neznáš.“

Tomáš odložil pilník a zadíval se mi do očí: „A ty znáš mě? Víš, proč dělám tyhle věci? Protože nemám peníze na drahé dárky. Protože chci dát něco ze sebe.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme každý jinde. Já vyrůstala v rodině, kde se city projevovaly dárky a gesty. On byl zvyklý dávat lásku prací a časem.

„Možná bychom si měli dát pauzu,“ navrhl tiše.

Zamrazilo mě. „To myslíš vážně?“

„Nevím… Možná potřebujeme oba čas přemýšlet.“

Odešel do ložnice a já zůstala sedět u stolu s tou nešťastnou šperkovnicí před sebou. Otevřela jsem ji – uvnitř bylo vyryté moje jméno a datum našeho prvního setkání.

Rozbrečela jsem se.

Dny plynuly pomalu. S Tomášem jsme spolu mluvili jen o praktických věcech – kdo vyzvedne Matěje ze školy, kdo nakoupí. Bylo to chladné a bolestivé.

Jednou večer přišla zpráva od mé mámy: „Jaký byl dárek od Tomáše?“

Napsala jsem jí pravdu. Odpověděla: „Tvůj táta mi kdysi dal k narozeninám ručně vyřezávanou lžíci. Dodnes ji mám schovanou.“

Začala jsem přemýšlet o tom, co je vlastně důležité. Je to cena dárku? Nebo úsilí a láska vložené do něj?

Po týdnu ticha jsem zašla za Tomášem do dílny.

„Můžeme začít znovu?“ zeptala jsem se tiše.

Podíval se na mě dlouze a pak přikývl.

Od té doby se snažím víc naslouchat – nejen tomu, co říká, ale i tomu, co dává beze slov.

Někdy si říkám: Proč nám trvá tak dlouho pochopit hodnotu obyčejných věcí? A kolik vztahů už skončilo jen proto, že jsme nedokázali ocenit snahu toho druhého?