Cizí pláč v našem náručí: Příběh Jany a Tomáše

„To není možné, to prostě není možné!“ křičela jsem v nemocničním pokoji, zatímco mi sestra podávala papíry s výsledky testů DNA. Tomáš stál vedle mě, bledý jako stěna, a jeho ruce se třásly. „Jano, prosím tě, uklidni se…“ šeptal, ale já ho sotva slyšela. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo až v krku.

Devět měsíců jsem nosila v sobě dítě, které jsem milovala od první chvíle, kdy jsem na testu viděla dvě čárky. Každý kopanec, každé škytání v břiše – to všechno bylo moje. A teď mi tady někdo tvrdí, že malý Matýsek, kterého jsem před třemi týdny porodila v Motole, není můj syn? Že došlo k záměně?

Tomáš mě objal a já se mu zhroutila do náruče. „Co budeme dělat?“ ptala jsem se zoufale. „Já nevím…“ odpověděl tiše. Nikdo nás na tohle nepřipravil. Nikdo nám neřekl, že se něco takového může stát právě nám.

Následující dny byly jako zlý sen. Volali nám z nemocnice, že druhá rodina už o všem ví a že bychom se měli sejít. Prý je to nejlepší pro všechny – hlavně pro děti. Ale jak mám odevzdat dítě, které jsem kojila, uspávala a zpívala mu ukolébavky? Jak mám přijmout do náruče cizí miminko a říkat mu „synku“?

Tomáš byl vždycky ten rozumnější z nás dvou. „Musíme to udělat správně,“ říkal mi večer v kuchyni, když jsme seděli u studeného čaje a oba plakali. „Matýsek není biologicky náš… Ale já ho miluju. A toho druhého kluka taky musíme přijmout.“

Setkání s druhou rodinou bylo jako vystřižené z noční můry. Seděli jsme naproti sobě v kanceláři sociální pracovnice – já s Tomášem a naproti nám Lucie s Petrem. Oba vypadali stejně zdrceně jako my. Lucie držela v náručí chlapečka – našeho biologického syna. Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.

„Nevím, jak to zvládneme,“ řekla Lucie tiše a pohladila chlapečka po vláskách. „Já taky ne,“ odpověděla jsem jí upřímně. „Ale musíme to zkusit.“

Následovaly týdny plné slz, hádek i ticha. S Tomášem jsme se hádali kvůli každé maličkosti – kdo za to může, proč jsme si toho nevšimli dřív, jestli máme děti vyměnit hned nebo postupně… Byli jsme na dně. Moje máma mi říkala: „Janičko, hlavně mysli na děti.“ Ale jak mám myslet na děti, když mám pocit, že umírám?

Jednou večer jsem seděla u postýlky a dívala se na Matýska, jak spí. Najednou jsem si uvědomila, že ho miluju stejně silně jako první den. Že krev není všechno. Ale zároveň jsem cítila povinnost poznat svého biologického syna – toho druhého chlapečka.

Začali jsme se s Lucií a Petrem vídat častěji. Nejdřív to bylo trapné a bolestivé – děti plakaly, my jsme plakali… Ale pomalu jsme si zvykali. Vyměňovali jsme si fotky, povídali si o tom, co mají kluci rádi a co je uklidňuje.

Jednoho dne přišla Lucie s návrhem: „Co kdybychom to zkusili na víkend? Dáme si děti navzájem a uvidíme…“ Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Tomáš mě vzal za ruku: „Jestli to nezvládneš, nemusíme to dělat.“ Ale já věděla, že musím.

Ten víkend byl nejhorší v mém životě. Držela jsem v náručí svého biologického syna – měl moje oči i nos – ale byl mi cizí. Plakal a hledal maminku… A já plakala s ním. Večer jsem volala Lucii: „Nejde to… On mě nechce.“ Lucie byla na tom stejně: „Matýsek pořád volá tebe.“

Po několika měsících jsme se rozhodli pro společné řešení – děti si necháme tak, jak byly vychovávány od narození, ale budeme se navštěvovat a kluci budou vyrůstat jako bratři. Bylo to těžké rozhodnutí, ale cítili jsme, že je správné.

Dnes je to už rok od té chvíle. S Tomášem jsme silnější než kdy dřív – i když jizvy zůstaly. Matýsek je náš syn v každém smyslu slova a druhého chlapečka máme rádi jako vlastního. Naše rodiny jsou propojené navždy.

Někdy večer sedím u postýlky a přemýšlím: Co je vlastně rodina? Je to krev? Nebo láska? A jak byste se rozhodli vy?