Zhroutila jsem se na rodinném obědě: Když mateřství bolí a partner mlčí
„Mami, jsi v pořádku?“ slyšela jsem rozmazaně hlas své sestry Kláry, když jsem pomalu otevírala oči. Ležela jsem na zemi v obýváku u rodičů, kolem mě se skláněli všichni – máma, táta, sestra, dokonce i tchyně s tchánem. Jen Tomáš stál opodál, v ruce držel mobil a tvářil se, jako by se ho to vůbec netýkalo.
Byla jsem v šoku. Nejen z toho, že jsem omdlela, ale hlavně z toho, jak moc jsem byla sama. Všichni kolem mě pobíhali, někdo mi podával vodu, někdo volal sanitku. A Tomáš? Ten jen pokrčil rameny: „Asi toho má moc, no.“
V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Tolik měsíců jsem se snažila být dokonalou mámou pro naši malou Aničku. Kojení každé dvě hodiny, noční vstávání, nekonečné přebalování a uspávání. Tomáš mi slíbil, že bude pomáhat. Ale realita? Večer přijde z práce, sedne si k televizi a na všechno ostatní je tu přece máma.
„Tohle už nejde,“ šeptla jsem Kláře, když mě podpírala na gauč. „Já už nemůžu.“
Máma mi hladila vlasy: „Musíš si říct o pomoc, holčičko.“
Ale jak? Když Tomáš vždycky jen mávne rukou: „Vždyť jsi doma na mateřský, co bys chtěla?“
Vzpomněla jsem si na včerejší noc. Anička měla horečku a já s ní byla vzhůru do čtyř do rána. Tomáš spal vedle nás a ani se neprobudil. Ráno mi jen řekl: „Snad to zvládneš.“
A teď tady ležím před celou rodinou jako troska. Všichni mě litují, ale nikdo nechce říct nahlas to, co visí ve vzduchu – že Tomáš selhal jako partner i otec.
Po obědě se všichni tvářili rozpačitě. Tchyně mi šeptla: „Tomáš nikdy nebyl moc na děti…“ Táta si mě vzal stranou: „Musíš si s ním promluvit.“
Ale jak mluvit s někým, kdo nechce slyšet?
Večer doma. Anička konečně usnula. Seděla jsem v kuchyni s hrnkem studeného čaje a čekala, jestli Tomáš přijde za mnou. Nepřišel. Slyšela jsem jen zvuk televize z obýváku.
Se slzami v očích jsem mu napsala zprávu: „Potřebuju tě. Potřebuju pomoct.“
Odpověď přišla až za půl hodiny: „Co zas? Vždyť jsi doma.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem doufala, že se změní. Kdy jsem věřila, že až uvidí Aničku smát se nebo plakat, pochopí, jak moc ho potřebujeme oba.
Ale on byl pořád stejný. Nezájem, výmluvy, útěk do práce nebo k počítači.
Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí pro sebe a Aničku a odjela k rodičům. Máma mě objala beze slov. Táta jen kývl hlavou – věděl, že tohle už není jen únava.
Tomáš mi volal až večer: „To jako myslíš vážně? Kvůli jednomu omdlení?“
„Ne kvůli omdlení,“ odpověděla jsem tiše. „Kvůli všemu tomu tichu mezi námi. Kvůli tomu, že už nevím, jestli jsme ještě rodina.“
Následující dny byly těžké. Anička plakala víc než obvykle – cítila moje napětí. Máma mi pomáhala s vařením i uspáváním. Klára mě vzala na procházku do Stromovky a povídala si se mnou o svých dětech.
„Neboj se být slabá,“ řekla mi jednou večer. „Není to tvoje vina.“
Ale já měla pocit, že selhávám na všech frontách – jako máma i jako manželka.
Po týdnu mi Tomáš napsal dlouhou zprávu:
„Nevím, co po mně chceš. Pracuju celý den, abych vás uživil. Doma chci mít klid. Jestli ti to nestačí, tak nevím…“
Rozplakala jsem se nad tím mobilem jako malá holka.
Večer jsme si s mámou sedly ke stolu a ona mi položila ruku na rameno: „Musíš si vybrat – buď budeš čekat, že se změní on, nebo změníš svůj život ty.“
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co je vlastně rodina. Jestli je to jen sdílená adresa a příjmení na zvonku… nebo něco víc.
Druhý den ráno jsem Tomášovi napsala:
„Chci partnera, ne spolubydlícího. Chci tátu pro Aničku, ne jen platit složenky. Pokud to neumíš nebo nechceš být, musíme si to přiznat.“
Dlouho neodpovídal.
Až večer přišla krátká zpráva:
„Promluvme si.“
Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli ještě máme šanci být rodina.
Ale vím jedno – už nikdy nechci být tak sama jako ten den na rodinném obědě.
Možná je čas začít myslet i na sebe.
Co myslíte? Dá se ještě zachránit vztah, kde jeden pořád jen čeká a druhý už nemůže dál? Má smysl bojovat za rodinu za každou cenu?