Sám proti systému: Příběh otce, který chtěl jen přežít

„Tati, kdy se vrátíš?“ ozvalo se z chodby, když jsem si v rychlosti navlékal bundu. Bylo už po osmé večer, venku pršelo a já měl před sebou další noční směnu v pekárně. Podíval jsem se na Filipa, mého nejstaršího, a snažil se v jeho očích najít jistotu, že to zvládne. „Filipe, jsi už skoro dospělý. Vím, že to zvládneš. Jenom dávej pozor na Terezku, ať zase neotevře okno, a kluci ať si nelezou po skříních. Vrátím se ráno.“

Filip přikývl, ale viděl jsem na něm nervozitu. „Neboj, tati. Už jsme to zvládli tolikrát.“

Zavřel jsem za sebou dveře a v hlavě mi vířily myšlenky. Po smrti Jany jsem byl na všechno sám. Čtyři děti – Filipovi bylo čtrnáct, dvojčatům Honzovi a Matějovi devět a Terezce teprve šest. Žádná babička, žádný děda, sousedé měli svých starostí dost. Všechno stálo na mně.

V práci jsem byl duchem nepřítomný. Každou chvíli jsem kontroloval mobil, jestli nepřišla zpráva. Když mi kolem půlnoci zavolala sousedka paní Novotná, srdce mi málem vyskočilo z hrudi.

„Pane Holý, promiňte, že volám tak pozdě… Ale slyšela jsem nějaký křik od vás z bytu. Je všechno v pořádku?“

Zamrazilo mě. „Já… jsem v práci. Děti jsou doma s Filipem. Můžete se tam prosím podívat?“

Za půl hodiny mi volala zpátky: „Filip je v pořádku, ale Terezka spadla z postele a brečí. Asi by bylo lepší, kdybyste přijel.“

Omluvil jsem se mistrovi a běžel domů. Terezka měla naštěstí jen bouli na hlavě, ale paní Novotná už volala sanitku – prý pro jistotu. A s ní přijela i policie.

„Pane Holý, víte, že nechat čtrnáctiletého syna samotného s mladšími sourozenci může být považováno za zanedbání péče?“ zeptala se mě policistka s kamennou tváří.

„Co jsem měl dělat?“ vyhrkl jsem zoufale. „Nemám nikoho, kdo by mi pomohl. Musím pracovat, abychom měli co jíst.“

Druhý den už o nás věděla sociálka. Přišla úřednice s blokem a výrazem, který říkal: „Tohle je problém.“ Ptala se mě na všechno – jak často pracuju v noci, kdo hlídá děti, jestli mají co jíst, jaké mají známky ve škole.

Filip seděl vedle mě a tiše plakal. „To je moje vina,“ šeptal mi do rukávu.

„Není to tvoje vina,“ objal jsem ho pevně. „Jsi statečný kluk.“

Začalo kolečko výslechů a papírování. Soud rozhodl o předběžném opatření – děti mi nechali doma, ale pod dohledem sociálky. Každý týden k nám chodila paní z úřadu a kontrolovala ledničku, domácí úkoly i to, jestli máme uklizeno.

Večer jsem seděl u stolu s hlavou v dlaních. Dvojčata si hrála s autíčky a Terezka kreslila obrázek maminky. Filip mlčky zíral do stropu.

„Tati,“ ozval se najednou Honza, „proč k nám pořád chodí ta paní? Jsme snad zlobiví?“

Polkl jsem slzy a snažil se usmát. „Nejsme zlobiví. Jenom nás chtějí chránit.“

Ale koho vlastně chrání? Mě? Děti? Nebo jen sami sebe před odpovědností?

Začali jsme žít ve stínu strachu. Každé zazvonění u dveří znamenalo napětí – co když nám děti vezmou? Co když rozhodnou, že nejsem dost dobrý otec?

Jednou večer Filip přišel do kuchyně a tiše řekl: „Tati… já už to nezvládám. Bojím se usnout, abych něco nepromeškal.“

Objal jsem ho a poprvé od smrti Jany jsem brečel před svými dětmi.

Soudní jednání bylo jako zlý sen. Proti mně stáli lidé v oblecích a mluvili o „zanedbání péče“ a „ohrožení dětí“. Já jim vysvětloval svůj život – směny v pekárně, účty na stole, prázdné místo po manželce.

„Pane Holý,“ zeptala se soudkyně přísným hlasem, „myslíte si, že je vhodné nechávat čtrnáctiletého chlapce zodpovědného za tři mladší děti přes noc?“

Podíval jsem se jí do očí: „Myslím si, že není vhodné nikoho nutit vybírat mezi prací a rodinou. Ale když nemáte jinou možnost… co byste dělala vy?“

V soudní síni bylo ticho.

Nakonec rozhodli – děti mi zůstaly, ale pod podmínkou pravidelných kontrol a povinných návštěv psychologa pro Filipa i pro mě.

Život šel dál. Každý den byl boj – s únavou, s úřady i s vlastními pochybnostmi. Ale děti byly doma. Spolu.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici pod lampou. Přemýšlím: Kde je hranice mezi tím být dobrým rodičem a tím být obviněný ze zanedbání? Kolik toho ještě musíme vydržet?

Možná nejsem dokonalý otec. Ale kdo z nás je dokonalý? Co byste udělali vy na mém místě?