Šaty za stovku a rozbitý sen: Příběh jedné svatby z paneláku v Nuslích

„To si děláš srandu, Kláro! Ty si fakt vezmeš šaty z blešáku? To je ostuda!“ řvala na mě máma přes kuchyňský stůl, až se hrnky s kafem rozklepaly. Bylo sobotní ráno, v paneláku v Nuslích voněla smažená vajíčka a já držela v ruce igelitku s těmi nejkrásnějšími šaty, jaké jsem kdy viděla. Byly krémově bílé, s krajkou na rukávech a jemným výšivkovým lemem. Stály mě stovku. Stovku! A já věděla, že jsou moje.

„Mami, prosím tě, vždyť je to jenom jeden den. Nechci utrácet deset tisíc za něco, co si vezmu jednou v životě,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona jen protočila oči a začala lamentovat o tom, jak se to bude vyjímat před tetou Janou a že co tomu řekne sousedka Nováková.

Táta seděl u okna, kouřil a mlčel. Věděla jsem, že by mi přál štěstí, ale od doby, co přišel o práci v autodílně, byl jako stín. Brácha Petr se mi smál: „Hele, hlavně když ti ty šaty neupadnou při tanci.“

Ale já byla šťastná. Když jsem si je doma poprvé oblékla před zrcadlem v předsíni, připadala jsem si jako princezna. Jako kdybych na chvíli nebyla ta holka z paneláku, co celý život šetří každou korunu, ale někdo jiný – někdo, kdo si zaslouží být šťastný.

Můj snoubenec Honza byl nadšený: „Klárko, jsi nádherná. Fakt. Ty šaty jsou jako dělaný pro tebe.“ A políbil mě na čelo tak něžně, že jsem málem zapomněla na všechny ty řeči okolo.

Jenže pak začaly drby. Nejprve u nás v domě – paní Nováková se ptala mámy, jestli už jsme tak chudí, že musím chodit po bazarech. Teta Jana mi volala a nabízela svoje staré svatební šaty („jsou sice z osmdesátých let, ale aspoň nejsou z druhé ruky“). A kamarádka Lenka mi poslala fotku nějaké hollywoodské herečky v podobných šatech s komentářem: „Hele, aspoň budeš vypadat jako hvězda.“

Jenže já jsem nebyla žádná hvězda. Byla jsem holka z Nuslí, která chtěla prostě jen hezkou svatbu bez dluhů.

Den svatby byl jako sen i noční můra zároveň. Ráno jsem se probudila s knedlíkem v krku – máma se mnou nemluvila už druhý den a táta byl nervózní jako nikdy. Když mě Honza uviděl ve dveřích obřadní síně na Novoměstské radnici, rozbrečel se dojetím. Všichni hosté tleskali a já slyšela šepot: „To jsou ty šaty za stovku?“

Po obřadu jsme šli do hospody U Tří růží – žádný luxusní hotel, jen místnost plná smíchu a piva. Ale pak přišla teta Jana s mámou a začaly nahlas rozebírat moje šaty: „No jo, kdyby aspoň nebyly tak obyčejný…“ Máma se rozplakala a vyčetla mi, že jsem jí zkazila den.

Seděla jsem na záchodě a brečela do dlaní. Proč je pro ně tak důležité, kolik stály moje šaty? Proč nemůžou vidět, že jsem šťastná?

Honza mě našel a objal: „Kašli na to. Důležitý je jenom tohle – my dva.“

Večer jsme tancovali na parketu mezi stoly s bramborovým salátem a řízky. Lidi se smáli, zpívali a já si uvědomila, že tenhle den je přesně takový, jaký jsem chtěla – opravdový.

Ale máma odešla dřív domů a táta se opil tak, že ho musel brácha odvést.

Dneska mám ty šaty schované ve skříni. Kdykoli je vytáhnu, cítím tu směs radosti i bolesti. Možná nejsou drahé ani luxusní, ale jsou moje – stejně jako vzpomínky na ten den.

Někdy přemýšlím: Proč nám tolik záleží na tom, co si o nás myslí ostatní? Proč je pro některé lidi důležitější cena než štěstí jejich dcery?

Co byste udělali vy? Opravdu záleží na tom, kolik stojí svatební šaty?