Odešel v devátém měsíci těhotenství, po třech letech se vrátil s prosbou o odpuštění

„Nech toho, Lucie! Už to prostě dál nedávám!“ Tomášův hlas se rozléhal malým bytem na Žižkově a já, s obrovským břichem, jsem jen stála u kuchyňské linky a snažila se popadnout dech. Byla jsem v devátém měsíci těhotenství a místo aby mě držel za ruku a utěšoval, balil si věci do starého batohu. „Tomáši, prosím… vždyť už za pár dní rodím. Nemůžeš mě tu nechat samotnou!“ šeptala jsem zoufale, ale on jen zavrtěl hlavou. „Já to prostě nezvládnu. Nejsem na to připravený. Promiň.“ A pak práskl dveřmi.

Ten zvuk mě pronásledoval celé týdny. Dny se táhly v mlze bolesti, strachu a vzteku. Když mi praskla voda, byla jsem sama. Volala jsem mámě, která přijela z Plzně a držela mě za ruku v porodnici na Vinohradech. Malá Anička přišla na svět s tmavými vlásky a očima po Tomášovi. Když jsem ji poprvé držela v náručí, slíbila jsem jí, že ji nikdy neopustím, i kdybych měla padnout na kolena.

První měsíce byly peklo. Anička pořád plakala, já nespala, peníze docházely. Sociálka mi nabídla příspěvek na bydlení, ale stejně jsem musela brát noční směny v Albertu. Máma mi pomáhala, jak mohla, ale sama měla nemocného tátu doma. Každý den jsem si říkala: Proč? Proč mě Tomáš opustil? Byla jsem špatná partnerka? Nebo se prostě jen bál odpovědnosti?

Kamarádky se mi snažily pomáhat – Jana mi hlídala Aničku, když jsem šla na úřady, Petra mi půjčila kočárek po svém synovi. Ale večery byly nejhorší. Seděla jsem u postýlky a dívala se na Aničku, jak spí. Vždycky se mi sevřelo srdce, když jsem si představila, že jednou bude chtít vědět, kde je její táta.

Čas plynul. Anička rostla jako z vody – první slovo bylo „máma“, první krůčky udělala v parku pod Vítkovem. Naučila jsem se být silná. Přestala jsem doufat, že se Tomáš někdy vrátí. Naučila jsem se žít bez něj. A pak…

Jednoho deštivého odpoledne, když jsme s Aničkou stavěly puzzle v obýváku, někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře a tam stál Tomáš. Starší, unavenější, s očima plnýma slz. „Lucie… můžu dál?“ Nevěděla jsem, co říct. Anička se schovala za moje nohy a zvědavě vykukovala.

„Co tu chceš?“ vyhrkla jsem nakonec.

Tomáš sklopil hlavu: „Uděl jsem chybu. Vím to. Každý den na vás myslím… Chci vás zpátky.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevzlykat. Tolik nocí jsem si představovala tenhle okamžik – že přijde, omluví se a všechno bude jako dřív. Ale teď… teď už to nebylo tak jednoduché.

„Tři roky ses neozval! Neviděl jsi ani fotku svojí dcery! Víš vůbec, jaké to bylo? Jaké to je být sám na všechno?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Tomáš mlčel. Pak si klekl na kolena: „Prosím… dej mi šanci to napravit.“

Anička se rozplakala a já ji vzala do náručí. „Tohle není pohádka, Tomáši,“ řekla jsem tiše.

Následující týdny byly plné napětí. Tomáš chodil každý den – nosil Aničce plyšáky, snažil se ji rozesmát, nabízel mi pomoc s nákupy. Máma byla skeptická: „Luci, lidi se nemění.“ Jana mi šeptala: „Dej mu šanci kvůli Aničce.“ Já sama nevěděla.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Tomáš poprvé otevřeně promluvil: „Bál jsem se. Měl jsem pocit, že nejsem dost dobrý táta ani partner. Utekl jsem jako zbabělec… Ale teď vím, že chci být součástí vašeho života.“

Dívala jsem se na něj dlouho mlčky. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci plné strachu a samoty – ale i na chvíle štěstí s Aničkou. Bylo možné odpustit takovou zradu? Bylo správné pustit ho zpět kvůli dceři?

Nakonec jsem svolila, že může Aničku vídat – pomalu, postupně. První návštěvy byly rozpačité; Anička byla plachá, ale Tomáš byl trpělivý. Začal nám pomáhat finančně i prakticky. Po půl roce už Anička běžela k němu s otevřenou náručí.

Ale já? Já pořád cítila bolest i vztek. Jednou v noci jsme seděli spolu na balkoně a Tomáš zašeptal: „Myslíš, že mi někdy odpustíš?“

Podívala jsem se na něj a řekla pravdu: „Nevím. Možná jednou… Ale nikdy nezapomenu.“

A tak žijeme dál – spolu i každý zvlášť. Učím se odpouštět kvůli Aničce i sobě samé.

Někdy si večer kladu otázku: Je lepší dát druhou šanci kvůli dítěti? Nebo chránit svoje srdce před dalším zklamáním? Co byste udělali vy?