Když jsem zjistila, že mě vnuk chce vystěhovat: Příběh babičky Anny

„Tak kdy už ta bába konečně půjde do domova? Už to fakt nevydržím, Lucko!“ Filipův hlas se nesl tenkým panelem mezi kuchyní a obývákem. Stála jsem za dveřmi, v ruce hrnek s čajem, a srdce mi bušilo jako splašené. Nikdy bych nevěřila, že se dožiju dne, kdy mě vlastní vnuk bude chtít vystěhovat z domu, který jsem s manželem stavěla cihlu po cihle.

„Filipe, prosím tě, mluv tišeji! Co když tě uslyší?“ šeptala jeho žena Lucie. „A co? Stejně už je stará a neslyší. A my tady s dětma v tom našem kutlochu u tvojí mámy nemůžeme být věčně! Má velkej barák, stejně už ho nepotřebuje. A my bychom aspoň nemuseli platit hypotéku.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě. Po smrti mého muže Karla jsem zůstala v našem domě sama. Bylo mi smutno, ale těšila jsem se na návštěvy vnoučat. Filip byl vždycky můj oblíbenec – pomáhal mi na zahradě, smál se mým historkám z mládí. Teď jsem ale slyšela něco, co mi zlomilo srdce.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, kde se stala chyba. Vzpomínala jsem na doby, kdy jsme s Karlem šetřili každou korunu, abychom mohli dětem dopřát lepší život. Nikdy by mě nenapadlo, že právě Filip bude ten, kdo mě bude chtít připravit o střechu nad hlavou.

Ráno jsem si uvařila kávu a sedla si ke kuchyňskému stolu. Zírala jsem na starý rodinný album a slzy mi tekly po tvářích. Najednou zazvonil telefon.

„Ahoj mami,“ ozvala se dcera Jana. „Filip říkal, že byste si měli promluvit o budoucnosti. Prý už jsi unavená a potřebuješ klid.“

„Unavená? Klid?“ rozesmála jsem se hořce. „Jano, já nejsem žádná troska! Jenom proto, že je mi sedmdesát pět, ještě neznamená, že mě můžete odsunout jako starý nábytek.“

„Mami, neber si to tak… Filip má teď těžké období. Tři děti, malý byt…“

„A já? Já nemám těžké období? Celý život jsem dřela pro vás všechny! A teď mám odejít ze svého domu?“

Jana mlčela. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svým synem.

Ten den jsem se rozhodla. Zašla jsem za sousedkou paní Novotnou a svěřila se jí. „Ančo,“ řekla mi soucitně, „tohle se dneska děje často. Děti čekají na dědictví jako supi. Ale ty máš pořád právo rozhodnout o svém majetku.“

Doma jsem otevřela šuplík s dokumenty a vytáhla kupní smlouvu od domu. Celý večer jsem pročítala právnické články na internetu a hledala možnosti. Nakonec jsem zavolala starému známému právníkovi panu Dvořákovi.

„Paní Anno,“ řekl mi po vyslechnutí mého příběhu, „máte několik možností. Můžete dům prodat a koupit si menší byt nebo jít do chráněného bydlení. Hlavně nenechte nikoho tlačit vás do kouta.“

Následující dny byly plné napětí. Filip mi nosil nákupy a tvářil se jako vzorný vnuk. Já hrála jeho hru – usmívala jsem se, vařila mu oblíbené buchty a poslouchala jeho stížnosti na malý byt u tchyně.

Jednoho večera přišel s Lucií a dětmi na návštěvu.

„Babičko,“ začal opatrně Filip, „nechceš si odpočinout? Třeba v nějakém pěkném domově důchodců? My bychom ti tam často volali…“

Podívala jsem se mu do očí a cítila, jak ve mně vře vztek i smutek zároveň.

„Filipe,“ řekla jsem klidně, „víš co? Máš pravdu. Potřebuju změnu.“

Usmál se – myslel si, že vyhrál.

O týden později jsem podepsala smlouvu s realitní kanceláří. Dům šel do prodeje rychleji, než bych čekala – krásná zahrada a blízkost školy lákaly mladé rodiny.

Když přišel den stěhování, pozvala jsem Filipa i Janu na poslední kávu v mém domě.

„Babičko, co to znamená?“ ptal se Filip zmateně, když uviděl stěhováky.

„Prodala jsem dům,“ odpověděla jsem pevně. „Koupím si malý byt v centru a zbytek peněz použiju na cestování a na sebe.“

Filip zbledl. „Ale… vždyť jsme mysleli…“

„Ano, mysleli jste na sebe,“ přerušila jsem ho. „Ale já myslím konečně taky na sebe.“

Jana mě objala a rozplakala se. „Mami, promiň…“

Odešla jsem s hlavou vztyčenou. V novém bytě mám klid a svobodu – a hlavně pocit, že jsem si nenechala vzít důstojnost.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde jsme jako rodina udělali chybu? Proč dnes tolik lidí myslí jen na dědictví místo na vztahy? Co byste udělali vy na mém místě?