Máma mi odmítá hlídat děti, ale já musím živit rodinu: Příběh Aleny z Ostravy

„Mami, prosím tě, aspoň dneska odpoledne. Potřebuju do práce, jinak mě vyhodí.“ Stojím ve dveřích jejího bytu na sídlišti v Ostravě-Porubě, v náručí malou Aničku, za ruku držím Tomáška a Honzík se mi schovává za nohu. Máma se na mě ani nepodívá. „Aleno, říkala jsem ti to už mockrát. Já už na to nemám sílu. Děti jsou tvoje odpovědnost.“ Její hlas je tvrdý jako led. V tu chvíli mám chuť křičet, brečet, utéct. Ale nemůžu. Musím být silná.

Je to už rok a půl, co Petr zemřel. Ráno odešel do práce a už se nevrátil. Infarkt. Bylo mu třicet osm. Nejmladší Aničce bylo tehdy šest měsíců. Prvních pár týdnů jsem fungovala jako robot – vstát, nakrmit děti, přebalit, utřít slzy, přežít další den. Bratr Milan mi pomáhal, jak mohl. Vozil kluky do školky, nakupoval, opravoval kapající kohoutek. Ale má svou ženu a dvě malé holky. Nemůžu po něm chtít víc.

Když mi přišel první dopis z úřadu s výší vdovského důchodu, rozbrečela jsem se. Dvanáct tisíc měsíčně. Hypotéka na byt v paneláku je devět tisíc. Zbytek? Jídlo, školka, oblečení… Všechno stojí peníze. Musela jsem najít práci. Vrátila jsem se do staré práce v pekárně na směny. Ranní od čtyř do deseti, odpolední od dvou do osmi. Jenže kdo mi pohlídá děti?

„Mami, vždyť jsi doma. Nemůžeš je pohlídat aspoň na pár hodin?“ zkouším to znovu.

„Aleno, já už mám svýho dost. Bolí mě záda, hlava… A ty děti jsou divoký. Potřebuju klid.“

Vím, že máma nikdy nebyla typická babička. Nikdy nepekla buchty, nevodila nás na hřiště. Ale doufala jsem… Po Petrovi se všechno změnilo. Přestala volat, přestala chodit na návštěvy. Jako by jí smrt zetě připomněla vlastní stáří a konečnost.

Doma je ticho jen když děti spí. Jinak pořád někdo něco chce – pití, jídlo, pohádku, obejmout. V noci často brečím do polštáře. Nejhorší je pocit viny – že nejsem dost dobrá máma, že děti pořád někam odkládám, že nejsem doma, když mě potřebují.

Jednou večer sedím u stolu s Milanem a jeho ženou Lenkou. „Alčo, my ti rádi pomůžeme,“ říká Lenka opatrně, „ale nemůžeme každý den…“ Přikývnu a cítím slzy v očích. „Já vím… Já už nevím kudy kam.“

V práci se šéfová dívá na hodinky: „Aleno, zase jdeš dřív? Takhle to dál nepůjde.“ Sklopím oči: „Omlouvám se… Děti…“

Jednou mě napadne dát inzerát na hlídání dětí. Ozve se paní Jitka z vedlejšího vchodu – důchodkyně s laskavým hlasem a pevným stiskem ruky. První den je všechno v pořádku. Druhý den mi volá: „Paní Aleno, Anička má horečku.“ Beru si neplacené volno a běžím domů.

Večer sedím u kuchyňského stolu a počítám peníze. Zbývá mi šest stovek do konce měsíce. Děti spí a já přemýšlím: Co jsem udělala špatně? Proč mi máma nechce pomoct? Vždyť ona sama byla samoživitelka! Když jsem byla malá, táta odešel a ona nás vychovala sama – sice přísně, ale nikdy nás nenechala na holičkách.

Jednou v neděli přijdu k mámě neohlášeně. Sedí u televize a plete ponožky. „Mami… proč mi nechceš pomoct?“ ptám se tiše.

Položí jehlice a podívá se na mě poprvé po dlouhé době přímo: „Protože jsem unavená, Aleno. Celý život jsem dřela kvůli vám dětem a teď chci mít konečně klid.“

„Ale já tě potřebuju… Tvoje vnučky tě potřebují…“

„Já už nemám co dávat,“ řekne tiše.

Odcházím domů s pocitem prázdna. Doma mě vítají děti smíchem a objetím – jsou jediným světlem v mém životě.

Začnu hledat jinou práci – něco na home office, abych mohla být víc doma. Najdu brigádu jako operátorka zákaznické linky pro e-shop s oblečením. Není to moc peněz, ale aspoň nemusím každý den prosit o pomoc.

Dny plynou jeden jako druhý – práce, děti, domácnost. Občas přijde Milan s rodinou na návštěvu a přinese buchty od Lenky. Děti si hrají spolu a já mám chvíli pocit normálního života.

Jednou večer mi Tomášek řekne: „Mami, proč k nám babička nechodí?“ Polkne slzy a odpovím: „Babička je unavená… Ale má tě ráda.“

Někdy mám pocit, že selhávám – jako matka i jako dcera. Ale pak vidím své děti spát vedle sebe a vím, že pro ně musím být silná.

Možná jednou máma pochopí… Možná jednou odpustím jí i sobě.

A vy? Myslíte si, že mám právo chtít po své mámě pomoc? Nebo bych měla všechno zvládnout sama?